Slovensko

mýty a pověry

Bratislava

NP Muráňská planina

NP Nízké Tarty

NP Slovenský ráj

Levoča, Spišský hrad

zápisky z cestování po Slovensku v červenci 2003

sepsal

Čestmír Kašpar ©

2,3,4,1,6,7,8,5,10,11,12,9,14,15,16,13

Kdysi dávno před revolucí mi Slovensko očarovalo svými nepřebernými horskými hřebeny, dodnes rád vzpomínám na první návštěvu tohoto kraje, kde jsem ve svých deseti letech viděl vlky, medvědy, hady a cikány za každým keřem. Tenkrát jsme cestovali s rodiči po Slovensku na divoko, stanovali jsme, kde se nám zalíbilo. Zastavovali jsme se na brynzu v kolibách, obdivovali dřevěnice a záviděli místním klukům, kteří chytali na každém potoce pstruhy a mrskali se obrovskými lopuchy. Jedny pubertální prázdniny jsme chodili po slovenských kotárech kolem Banské Bystrice s pionýrským oddílem, ale to nás více zajímaly holky a jejich čerstvě vyvinuté tělesné partie. Později jsem objevil Vysoké Tatry a zcela propadnul jejich mýtickému kouzlu tichých zakázaných dolin a leteckých pohledů z dosažených vrcholů. Byly to snad jediné velehory, které jsme mohli v bývalém socialistickém táboře prolézat, pominu-li nedosažitelné ruské asijské kopce a vzdálené rumunské a bulharské hory.

Po dlouhých a hektických porevolučních letech, strávených v alpském prostředí nebo ve středomoří, jsme pro letošní rodinnou dovolenku vybrali právě Slovensko. Do Vysokých Tater se mi nechtělo, toužil jsem se setkat se Slovenskem mých dětských představ. Nikdy jsem nebyl dosud ve Slovenském ráji, což jsem považoval za hrubý nedostatek. Dost dobrého jsem slyšel i o nově zřízeném NP Muráňská planina. Klára projevila touhu vidět hlavní město Bratislavu, aby si mohla Slovensko „odškrtnout“, a tak se pomalu začala rýsovat představa o naší trase. Poslední roky se ve zprávách často mluvilo o setkáních turistů s medvědy, což dodalo naší akci dramatičnosti. Posledním lákadlem byl i výhodný kurz a ceny asi o čtvrtinu nižší než doma. To nás na Slovensku stavělo do nezvyklé role západních movitých cestovatelů.

Odjezd jsme naplánovali na brzký ranní sobotní čas, raději jsem rodinu postrašil téměř nočním odjezdem, abychom se z baráku dostali alespoň kolem páté (mamka opět asi ladila housle, rád bych si jí někdy poslechl, ale musím vždy sedět v autě a čekat). Monotónní jízda po dálnici děti i Marky brzy zahnala zpět do říše snů. Chladné, ale slunečné ráno dělalo autíčku dobře – první zastávku jsme udělali až na Vysočině. Za Brnem jsme sjeli do slováckých rovin a za chvíli nás vítal přechod Malacky. Byl jsem trochu napjatý, co nás čeká, vzpomněl jsem si na svou anabázi na Kavkaz a trampoty s odbavováním na ukrajinských hranicích. Nic takové se tu ale nekonalo. „Nech sa vám páči, do videnia“. „Co to říkal ten celník ?“, zaskočil mi Víťa. Slovenština mu již nic neříkala. Jeho škoda. Snažil jsem se chybu napravit a celou dobu jsem se snažil „hútoriť po slovensky“, ještě že mne Štúr neslyšel.

· Bratislava

Bratislavu jsem navštívil v minulosti dvakrát – poprvé jsme zde natáčeli v Mlýnské dolině jakousi svazáckou soutěž a podruhé jsme „Blavou“ projížděli v noci při cestě do Bulharska. Obě návštěvy mě ale o tomto městě moc neřekly. Nyní jsem se docela těšil.

Sjeli jsme po hlavní třídě až k Dunaji pod Hrad. Očekával jsem nějaké hlídané centrální parkoviště s tučným parkovným, ale zde přímo pod hradbami posedávalo na okraji uplácané a uježděné hlíny jen pár teenagerů a spokojeně pokuřovalo trávu.

první zastávka na Vysočině

zastavení v městě nad Dunajem bratislavská radnice

Vydali jsme se na ochozy, odkud jsme si udělali celkový přehled nad starým městem. Bratislavský hrad, tento symbol slovenské státnosti, nyní plně koresponduje se stavem celé slovenské společnosti. Jsou na něm patrné nešetrné funkcionalistické úpravy komunistické éry, v podhradí se sice rozjíždí jakýsi happening podpořený odvážnými podnikavci, ale je zde co ještě vyspravovat. Zato staré město, obklopené kdysi mohutnými hradbami, chránícími uherský dvůr před tureckými nájezdy, si v ničem nezadá s jinými historickými centry západních evropských metropolí. Čilý turistický ruch a s ním spojený i turistický průmysl. I zde v místním informačním centru jsem ale dostal mapu Bratislavy zadarmo. Levná zmrzlina (Víťa ji ale nechce), opřený plechový Napoleon Bonaparte o lavičku na Hlavnom námestí, Klára s Marky kupují tretky, architektonicky pěkná radnice, základy bašty na Hviezdoslavovom námestí mi připomínají římské vykopávky ve Veroně, hotel Carlton v mých představách a vzpomínkách na TV show byl také jiný, Národní divadlo mají ale Slováci věru pěkné. Na centrálním autobusovém nádraží vnutím hajzlbábě za čůrání 2 Kč. Zprvu se zdráhá – chce 3 Sk, ale potom jí asi český lev přijde povědomý a bere.

Vyplétáme se z centra kolem stadionu na Pasienkoch a míříme na Nitru. Děti opět upadají do polospánku. Odpoledne vjíždíme do údolí Hronu. Krajina je zde poznamenána celou řadou průmyslových hutních závodů. Vracíme se do 80.let 20.století. I místní vesnice se za tu dobu příliš nezlepšily. Kdesi, tuším že za Podbrezovou, přejíždíme odbočku na Chopok. Více jak správné cesty si zde všímáme cikáňat, prodávajících kolem silnice borůvky. Díky Kláry bdělosti brzy napravujeme omyl a kousek se vracíme. Silnice začíná stoupat k úpatí Nízkých Tater. U čistého potoka děláme krátký odpolední lunch a osvěžujeme se. Za chvíli bychom měli být v kempu – rekreační středisko Tále bývalo vyhlášené. Dojedeme k závoře. Uniformovaný strážce nás však vyvádí z představ – autokempink tu už dlouho není, jen golfové pole a hotel. Co naplat, tady nocovat nemíním.

Pokračujeme do Brezna, kde odbočujeme na jih směr Tisovec a NP Muráňská planina. Krajina je tu vskutku čím dál malebnější, malé vesničky, lokálka podél úzké silnice, na loukách se suší seno. Z hustých lesů se tyčí bílá vápencová bradla. Na návsi v obci Muráň posedávají skupinky cikánů. Uhýbáme k avizovanému penzionu, ale mají bohužel pokoje zamluvené – škoda, vypadalo to tu velmi čistě a klidně. Pokračujeme na Muráňskou Hutu. „Hele, odbočka k rekreačnímu zařízení!“ , zkusíme to. Lesní rozbitá cesta nás dovede traversem asi po 2 km na jakési otevřené sedélko s komplexem chat. „Áno, meli bychom tu pre vás OKAL s pristielkou za 500 SK/noc, pojdme sa pozriet. Tu máme krytý bazén, minigolf, tenisové kurty, ohnisko, aj na večeru možno tu doisť.“, provází mi majitel komplexu. Super – bereme, je to lepší než jsme si mohli přát – teplá voda ve sprše, WC, lednice (sice nefunkční), kuchyňka (o naší plynové bombě taktně mlčím), třílůžkový pokoj s přistýlkou. Po dlouhém a náročném dnu na cestě chrochtáme blahem do doby než mamina zjistí, že nemáme čím jíst večeři, lžíce jsme nechali doma. Bereme to s humorem a vypomáháme si zbytek dovolené kávovými lžičkami a jednou naběračkou (tu jsem dostal já jako hlava rodiny). Sedíme na terásce před chatkou, mastíme mariáš a vychutnáváme si první klidný večer uprostřed Stolických vrchů.

· NP Muráňská planina

Probouzíme se opět do krásného dne. Nad Stolicí s velkým „S“ – to je název nejvyšší hory okolí – vychází slunce. Autem sjíždíme k hájovně na hlavní silnici. Odtud vede značka na Cigánku – vápencový útes s Muráňským hradem. Cesta se klikatí bukovým pralesem podél úpatí vápencového hřebenu. Víťa vyhlíží prvního medvěda. Muráňská planina bývala častou honitbou uherských zemanů a i dnes tu (prý) žijí medvědi, vlci a rys. Po prohlídce rozsáhlých ruin hradu posvačíme v sedle pod hradem na zápraží bývalé hájovny, kde se dnes dá koupit pivo, ve společnosti 3 starších ochranářů. Dalším cílem je Studna – asi 2,5 hodiny vzdálená paseka s krasovou zaledněnou jámou. To bych příště asi vynechal. Vůbec centrální část planiny mne trochu krajinově zklamala – hustý vysoký les, bohatá květena, ale zvěř se nám úspěšně schovávala, ba co víc, až na pár srnčí nebyly vidět ani stopy. Zato na Velké louce srdce botanika zaplesá – co se to červená, to nejsou vlčí máky, to jsou lilie zlatohlavé v množství vskutku nevídaném. Kupodivu ale rostou jen v části nad polní cestou, tu spodní sečou nyní traktorem. Vracíme se po dlouhé túře dost zbídačení – na pozdvižení morálky slibuji, že si dnes zajdeme na večeři do restaurace v našem areálu (www.prednahora.sk). Ceny jsou zde mírné, hodujeme, co vydržíme. Mne skolí porce výborných brynzových halušek se škvarky a pár českých kozlů.

· Kraľova Hola

Ráno vyklidíme chatku a po zaplacení pokračujeme po silnici přes sedlo na Telgárt – bývalé Švermovo. Opět se dostáváme do povodí horního Hronu. Na návsi v Telgártu, krátce stavím, abych se podíval do mapy a projíždíme obcí po červené značce až k poslednímu stavení. Dnešní cíl je přímo nad námi – Kráľova Hola. S nejistotou kontroluji a nakonec opouštím auto – snad ho tu najdu odpoledne v pořádku. Zbytek našeho družstva mi zatím odchází do lesa – dobíhám je až po pár stech metrech. „Kde máte značku? Jdete asi blbě. Takže zpět.“ Červená nenápadně uhýbá z lesní cesty hned u našeho auta. Na Dolních pasienkoch slyšíme a posléze i vidíme cikánské rodiny, sbírající borůvky. Stezka rychle stoupá lesem a později pod vysokonapěťovým vedením. Na horní hranici lesa docházíme k osvěžující bystřině, kde svačíme. Dále to začíná být botanicky i krajinově zajímavé. Otevírají se pohledy na celé Slovenské rudohoří, Slovenský ráj, Spišskou kotlinu i Vysoké Tatry. Celá vrcholová část se modrá alpskými zvonky v ostrém kontrastu s monstrem vysílače. Pěkně to tu fouká. Zpáteční rychlý sestup zpestří jen dvě setkání se zmijemi. Auto je na svém místě nedotknuté.

Přejíždíme do jižní části Slovenského ráje. Je pondělí a tak je parkoviště u Dobšinské ledové jeskyně téměř prázdné. Kolem silnice rostou nové penziony. Sbohem Slovensko včerejška, nazdar Slovensko zítřka, turistický business tu pokvete již brzy. Řeka Hnilec si proráží cestu vápencovou deskou v Stratenském kaňónu. Mezi stráněmi se zablýští hladina vodní nádrže Dobšinská Maša – naše dnešní konečná. Sjíždíme k Dědinkám. Musím ještě někde vyzvednout peníze, nejbližší banka je v Dobšiné. Vracíme se po silnici ke křižovatce, odkud sjíždíme prudce serpentinami do střediskového městečka. Zde se pro změnu zastavil čas někdy po válce. Většina obyvatelstva na ulici jsou Rómové. Vybírám z bankomatu peníze a rychle je schovávám do ledvinky u pasu. „Máte vela peniazí ?“, bezprostředně se mi zeptá stará usměvavá cikánská babička. „Hej, more.“ , snažím se udržet humorný ráz nenadálého rozhovoru a pokračuji bez zastavení k autu. Dokupujeme zásoby čerstvého pečiva a zeleniny a vracíme se do kempu v Dědinkách.

naše první dvě noci jsme strávili v této chatce v výhledem na Stolici

NP Muráňská planina je botanicky pestrá Cigánka s troskami kdysi významného hradu

nálevníky jsou prudce jedovaté alpské zvonky na Kraľovej Holi

první žebříky v Zejmarské roklině rozcestí u konečné lanovky na Geravách

autokempink v Dedinkach z cesty do Hrabušic

z rokliny Velký Sokol

Zde rychle stavíme stan a děti se jdou vykoupat do chladné vody. Po večeři u stanu se jdeme projít do vesnice, ale zastavíme se v první hospodě u jezera.

· NP Slovenský ráj

Dnes nás čeká první túra v NP Slovenský ráj. Vypadá to opět na pěkný pařák a tak se snažím vyrazit co možná nejdříve. Místo ranní hygieny se jdeme s Víťou vykoupat do ledového jezera. Po snídani vyrážíme. Za osadou Biele Vody prostupujeme krátce po žebřících zajímavou Zejmarskou roklinou a dostáváme se na hezkou paseku Geravy. Odtud již po dost nudné lesní cestě bez výhledů přes Predný a Zadný Hýl na sedlo pod Čertovu hlavu a zpět do kempu. Je hrozné vedro. Děti jdou s Markétou k vodě, já do stínu pod slunečník na pivo. Po páté razíme do hotelu na večeři. Je tu příjemný chládek, prázdno a odpovídající vysoké ceny. A Víťa má stále na něco chuť. Přesouváme se raději do vesnice, kde je u jezera další klasická hospoda 5.cenové skupiny s cenami přiměřenými. Ochutnáváme slovenské speciality – brynzové korbáčiky a spišskou borovičku. Víťa si jde po ní opláchnout obličej na záchod.

V noci lehce sprchlo a ráno je ještě trochu oblačno. Od JZ se to však již opět vybírá. Balíme a stavíme se v Dědinkách nakoupit. Mají zde pěkné klobásky na grilování, neodolám. Krátce se stavíme v Stratenském kaňónu a pokračujeme v přesunu do severní části Ráje po úzké vyhlídkově pestré silničce spojující Stratenou s Hrabušicemi. Parkujeme na Pile při ústí rokliny Piecky. Markét šikovně zmanipuluje hlídače parkoviště a uskladňuje termobednu u něj doma v chladu. Vyrážíme svižným tempem k myslivně, kde je vstup do doliny Velký Sokol. Původně jsem zamýšlel se dolů vrátit Malým Sokolem, ale vycházel jsem ze staré mapy, kde byla tato část značena ještě jako průchozí. Dnes se Malý Sokol vzpamatovává z necitlivého zásahu při rubání lesa a přístup je zakázaný. Stoupáme zprvu podél čistého potoka, od rozdvojení Malého a Velkého Sokola se stezka zařízne do hluboké rokliny. Jeden zajímavý úsek střídá druhý. Konečně pořádně ochutnáváme pravé krásy Slovenského ráje. Téměř dvě hodiny se bavíme slézáním žebříků a přitesaných klád, usnadňujících průchod korytem potoka. Vylézáme z rokliny na Glacké cestě, která kdysi sloužila jako vozová cesta spojující Gemer se Spiší. Chvíli se jí držíme. Horní planina Ráje je ale většinou zarostlá vysokým lesem a tudíž bez výhledů a trochu fádní. Normální sestup vede hřebenem oddělujícím doliny Velký Sokol a Piecky. Je brzké odpoledne a mně se dolů ještě nechce. Holky jsou však rozhodnuty k sestupu, dávám jim mapu a posílám je po správné značce. „Sejdeme se za dvě hodiny u auta, my s Víťou to vezmeme v protisměru Pieckami, ať si užijeme ještě žebříků.“

Rozdělujeme se a kluk nasazuje ostřejší tempo v předtuše, že cesta bude dlouhá. Po pár minutách docházíme na rozcestí. Zde bychom měli uhnout doleva. Žádná odbočka do Piecek tu ale není. Mladá odpočívající dvojice nás požádá o otvírák na konzervy. Na oplátku si poučím podrobnou mapu. No jo, odbočku posunuli o další cca 1,5 km dál po Glacké. Docházíme k následujícímu velkému rozcestí. To už musí být ono. Je tu dost lidí a tak se příliš nerozhlížím a sebevědomě zamířím k první přirozené levé odbočce. Cedule zakazující vstup mi ujišťuje, že jsme na správné cestě. Po pár desítkách metrů prudkého sestupu do rokliny proti nám vyráží první skupina. Víťa je silně nervózní z porušování zákazu. Pro jistotu se zeptám první kolemjdoucí, jsou – li to Piecky. „Piecky? Ne – to je Suchá Belá. Je sem shora zákaz vstupu.“ „Opravdu? No s tím zákazem bych si hlavu moc nedělal, ale co tady dělá Suchá Belá? Kde je tedy dolina Piecky?“. Otáčíme to a doprovodíme naši informátorku zpět na rozcestí. Koukám po stromech a vybavuji si pohled na mapu – no jasně po žluté – tady je. A už si to mastíme dolů po asfaltové lesní cestě. Po chvíli opět začínám tušit zradu. Značka nikde a cesta se poněkud stáčí na sever, my bychom měli sestupovat na západ. Není tu ani živáčka. Ještě chvíli klesáme a už je mi jasné, že i tento pokus nebude ten pravý. To už Víťa začíná skoro panikařit. Ani já nemám nejlepší náladu – koho by bavilo pro nic za nic běhat v parném odpoledni lesem po asfaltu. Otáčíme to a téměř poklusem se vracíme zpět na rozcestí, kde jsem naposledy viděl žlutou značku vedoucí do Piecek, či přesněji řečeno z Piecek. Musíme zde dávat lepší pozor. Cesta vede dost nelogicky téměř v protisměru našeho původního směru po Glacké. Teď už jdeme opatrně a po chvíli začínáme jasně prudce sestupovat z lesní cesty do rokliny Piecky. Je tu klid a ticho. Teď odpoledne bychom již zespoda neměli potkat příliš lidí. Začínají první neškodné zajištěné úseky. Rychle ztrácíme výšku. V jednom úseku na žebříku pouštíme skupinu Maďarů. Později potkáme ještě jednu partu, ale to je vše. Už jsem si myslel, že Piecky jsou pouze slabým odvarem Sokola, když tu zalézáme do soutěsky a musíme se mít chvílemi na pozoru. Po lávce docházím k jakési skalní hraně. Brrrr! Zírám do téměř 20 metrové hlubiny, jediná cesta vede dolů po předlouhém žebříku. Na dně stojí skupina lidí. „Půjdete nahoru?“, křičím na ně. „Ne, my určitě ne.“, uvolňují nám cestu. A co my? No zpátky nepůjdeme. Chce se to trochu zkoncentrovat. Otáčím se ke stěně a pociťuji známý pocit počáteční nejistoty, který zažívám při prvním slanění na horách. Nastupuji na žebřík. Jednou rukou pomáhám překonat tento choulostivý krok Víťovi. Pak už jen monotónně počítám šprycle – něco kolem 50. Víťa mne celkem s klidem následuje. Podél žebříku padá Velký vodopád – krásná scenérie. K autu to máme již kousek. Asi po 20 minutách kupuji u kiosku pití a mohu tak odčinit u našich holek pětiminutové zpoždění.

Přijíždíme do autokempinku Podlesok. Je tu dost plno. Hledáme stín, a tak projíždíme až na konec kempu pod les. Před spaním vyndáváme Víťovi z šourku klíště. Zaměstná to celou rodinu. „Dej si toho hajzla na stranu.“, vyzývám kluka, aby něco udělal se svým mužstvím, neboť z baterky na inkriminované místo dopadá jen úzký kužel světla.

· Spišské památky

Čtvrtek bude pro nás odpočinkový den. Marky již brblá dva dny. První zastávku uděláme v Levoči. Kdysi jsem jí projížděl v noci při cestě na Kavkaz a pamatuji se, že na mne udělaly dojem osvětlené mohutné městské hradby. Horní bránou vcházíme do starého města – městské památkové rezervace. Staré domy ale volají po citlivé rekonstrukci. V bankomatu vybírám zbytek peněz. Zaplatíme si vstup do chrámu sv. Jakuba, jehož interiér zdobí umělecké řezbářské práce od mistra Pavola z přelomu 15.a 16.století – unikátní hlavní oltář je dokonce na seznamu UNESCO. Na radnici holky prolézají butiky a asi i něco kupují – tretkařky jedny. Víťa obdivuje starý pranýř.

Pokračujeme po hlavní silnici na Spišskou Kapitulu a Podhradie. Na obzoru se zjevuje majestátní Spišský hrad. Hrabeme se po prašné polní cestě mezi lány obilí na mohutný travertinový hřbet. Zastavujeme se u vstupní brány hradu. Rozsáhlý objekt je rozčleněn z hlediska obrany zhruba na tři zóny. Do horní nejvyšší a nejzachovalejší se dostáváme právě včas – přichází přeháňka. Vítáme tedy zastřešené expozice zbraní a mučících nástrojů. Historie hradu je opravdu zajímavá.

Na zpáteční cestě uhýbáme z hlavní silnice – hledáme bájemi opředené cikánské vesnice. Místo toho nalézáme upravené domky, sice tu není vidět zatím příliš nová výstavba či rekonstrukce jako u nás, ale zato na konci jedné vsi si staví celá parta cikánů nový rodinný domek. Projíždíme Spišskou Novou Ves, ale ani zde se nesetkáváme s nějakou větší koncentrací romské populace a sídliště je k nerozeznání od těch plzeňských. Motáme se kolem Čingova, Spišských Tomášovců, ale jsem zklamán – žádná divočina. Musím si opravit svůj dosavadní pohled na tuto oblast.

Po příjezdu z výletu pozvu hned všechny hladovce na pozdní oběd do koliby. U mne v menu vítězí opět nepřekonatelné brynzové halušky, Víťa si nemůže dlouho vybrat. Nejraději by si dal všechno. Nakonec padá volba na restovanú pečeň s opékanými zemiakmi. Nikdo netušíme, že mu přinesou vepřová játra. Nešťastný chudák se v tom chvíli vrtá a potom vyvolá u stolu kolotoč s talíři. Já dojídám pečeň, Markéta moje halušky a Víťa něco po mamče. Nakonec se kluk doráží přiobjednaným maďarským gulášem. Kláry vtipně jeho počínání komentovala, že se stará jen o to, jak jídlo dostat dovnitř a ven. Mají tu i dobré pivo – výborný je Zlatý bažant, ale i Šariš se dá pít. Nabídku potom doplňují česká piva. Spokojeni a přežráni se potácíme z hospody. Krátkou procházkou si prohlídneme ještě nástup do rokliny Suchá Belá. Večer děláme oheň a opékáme skvělé klobásky. Dnes to byl opravdu oraz.

Již doma na internetu jsem četl o snad nejhezčí roklině Ráje – Suché Belé. Nástup je hned za plotem kempu a tak jsme na cestě dnes celkem brzy. U ústí nás zkasíruje dědek v budce o asi 20, Kč na osobu. Ne že by mne to ekonomicky zruinovalo, ale raději bych viděl, kdyby na opravu zdejších stezek přispívali místní podnikatelé v oblasti cestovního ruchu. Nějak mi tento způsob nejde pod nos. Nedovedu si představit, kdyby v Dolomitech u každé feráty stál výběrčí.

V roklině je poměrně klid, davové šílenství se nekoná, což je příjemné. Tato túra je typická dlouhými zajištěnými úseky. Výjimečné je snad jen malé skalní okno nad Okienkovym vodopádom a úzká skalní chodba. Z rokliny vystupujeme na nám známém rozcestí, kde jsme před dvěma dny bloudili. Zde se radíme, zda pojedeme domů již zítra nebo tu ještě uděláme jednu vycházku. Rozhodujeme se pro první variantu – nějak ani neprotestuji – ty žebříky mi přijdou už pořád stejný.

Po lehké svačince pokračujeme lesní cestou přes rozcestí Pod Vtáčím vrchom na Kláštorisko. Zde je lidí jako na jarmarku. Odlézáme na vyhlídku nad hospodu a poobědváme. Je dusno. Konečně se ale dočkáváme pěkného výhledu na centrální část národního parku, do doliny Kysel´ a jsou dobře vidět i Vysoké Tatry. Roste tu lilie zlatohlavá, také nějaká modrá bylinka podobná hořci a řada jiných. Sestupujeme lesem k Letanovskému mlýnu. Nenadále nás dostihuje sprška. Zprvu se zdá, že nebude třeba vyndávat ani větrovku, ale později se sprška mění v pěknou letní průtrž mračen a nestačí nám ani pláštěnky. Schováni zprvu u mostu pod stromem, pod mostem a posléze již promočeni na zápraží nějaké chaty čekáme na konec deště. Nakonec to vzdáváme a odevzdaně se podmaňujeme dešti. Vydatně prší ještě hodinu pochodu. Škoda, chvátáme do tepla a sucha a tak si ani nevychutnáme jeden z nejzajímavějších úseků Slovenského ráje – Prielom Hornádu. Bouřka skončila, ale ještě dlouho padá voda ze stromů. Po kluzkých železných stupech kolmo nad kalnou řekou krájíme poslední metry našich pochodů po Slovenském ráji. Zalézáme do koliby na teplou polévku a jídlo. Večer se snažím usušit nad ohněm boty, ale marně. Navíc se spouští další přeháňka, která nás zahání do stanu.

Prší i ráno. Nikomu se nechce ze spacáku. Teď už to jen nějak rozumně sbalit a už abychom byli v autě a doma. Vracíme se kolem Popradu na Žilinu a Makov. Za Žilinou se stavíme v motorestu na oběd. Tentokrát si dáváme místní specialitu – noky se zelím a uzeným, vepřovým a klobásou. To uspokojí dokonce i našeho rozežraného kluka. Přejíždíme malebné Javorníky a Beskydy – stavíme se na Bumbálce. Doma jsme ještě za světla.

NP Slovenský ráj – výhled nad Kláštoriskem

pranýř na levočském náměstí v útrobách Spišského hradu

Vítek si připravuje večeři (již asi 3. chod)

V dolině Suchá Belá

Prielom Hornádu jsme prošli v bouřce