V 5:30 odjíždíme s Ferem v subaru z Plzně (sobota 2.8.2003) , před GAPA (hodinová zácpa), ve Svatém Mořici je jezero plno surfařů, ve vesnici Bondo kupujeme u babky v hospodě za 12 CHF povolení vjezdu do doliny Bondasca, v 16:30 jsme na místě. Diskutujeme, zda nastoupit ještě dnes pod pilíř a v neděli ráno vyrazit, já potřebuji alespoň jednu dobrou noc a tak Fera zrazuji. Vaříme večeři u auta, relaxujeme na pasece Laret sběrem malin a večer uleháme do auta. Bezva se vyspíme.
Ráno pomalu balíme na 5 dní a kolem 10:00 vyrážíme přes chatu Sasc Fura k bivaku. Cestou nás napřed předchází 3 kluci z Čech (pak předcházáme my je). Pod nástupem do hřebene je malé sněhové pole, ze kterého teče něco málo vody. Na bivaku je v nedalekém okolí usalašena ještě jedna dvojice Čechů, chystajících se do Casina (V+), potom zde má stan československý pár Iva s Marošem z Popradu a později přibudou ještě další dva stany. Je jasno. Večer navaříme čaj na ráno a připravíme batohy na třídenní přechod okolo Piz Badile. Zjišťuji, že mám téměř vybitou čelovku, no nazdar.
Ráno vstáváme v 3:30, snídáme, balíme stan a spacáky pod skálu a ve 4:00 vyrážíme. Před námi již je v nástupu Iva s Marošem. Po tmě docházíme k mokrým plotnám, postupujeme nazajištěni. První plotna je mírná, ale na konci v přelezu na další schod je mírně omrzlá a už se kloužu po bergelské žule zpět. Naštěstí se zastavím po pár metrech, ale jsem trochu odřený (brada, tvář a nos). Fero mi shora pomáhá hůlkou přelézt nepříjemný krok. Zbytek do sedla jsem již opatrnější. Přezouvám se do lezeček a je to potom o něčem jiném. Navazujeme se a čekáme na světlo. Kolem 5:00 nás míjí Iva s Marošem, kteří čekali na věži vlevo od sedla. Tak jdeme na to. První délky nejsou těžké, ale nechce to lézt přímo po hřebeni na 1.věž (viď Maroši). Podcházíme to vlevo a jednou délkou (IV) dolézáme zpět na hřeben, popradští jsou zase za námi. Fero leze pořád v popradkách první s těžkým batohem. Potom jsou to hezké délky téměř přímo po tupém hřebeni. Zdola jsou vidět u nástupu další dvojky, brzy tu bude tlačenice. Ta je i v nástupu pod Casinovou cestou, kde ve frontě čeká kolem 10 lidí. Dva místní vůdci si to kolem nás prohasí se svými klienty zrovna v ne lehkém úseku. Tvrdě předbíhají v jakémkoli terénu, lana se proplétají, kdyby někdo vypadl....Místy visíme u kruhu až tři. Rád je pouštím před sebe. Alespoň uvidíme, kudy přes nejtěžší místa, která nás nyní čekají. V nevýrazném sedélku před respekt budícím výrazným výšvihem se i Fero přezouvá alespoň do kopaček s mechovkou (během dne je odepíše a posléze zanechá jako bačkory na chatě Gianetti). Pilíř se stále více napřimuje, leze se ale po pěkných a zajištěných plotnách. Délka stíhá délku, všechny zhruba stejně obtížné (III+ až IV), expozice je fantastická, pod námi spadá SV stěna do nějakých 600 m. V jednom místě pod věžičkou Fero začíná přešlapovat. Logicky by cesta šla do lehčího terénu vpravo pod věž, ale nalevo ve stěnce vedoucí k hřebeni jsou asi dva nýty - cesta musí pokračovat tudy. Ferovi tam ale chybí krok a vycouvá. Mezitím nás dolézá párek Němců. Fero mizí za hranou vpravo a bere si pořád lano. Němec klíčové místo přelézá a po něm i Maroš s Ivou. Jdu do neznáma za Ferem, snad se ještě uvidíme, myslím na naše souputníky. Postupuji za hranu - terén je zde lehký, ale čerstvé světlé plochy žuly naznačují, že je to tu značně lámavé. Snad to vydrží ještě těch pár minut. Sakra, motá se nám lano a zasekává se, chvíli to vyzvoňujeme. Podlézám nepříjemné obrovské volné žulové bloky ve žlabu a pravou stranou dolézám za Ferem zpět na hřeben. Družstvo Poprad je přímo před námi. Zaplať pánbů. Dále následují již opět hezké délky víceméně po hřebenu. Je jedna hodina, čas k jídlu. Teď snad máme to nejtěžší za sebou a hřeben se bude již pokládat. Ale i zde na nás čeká jedno překvapení za druhým v podobě různých zářezů ještě celé dvě hodiny. Poslední náš omyl je přímo na vrcholu. Hřeben nás totiž zavede na falešný vrchol. Musíme kousek slanit do zářezu a již vidíme vrcholový triangl. Téměř současně dolézáme na vrchol s Ivou a Marošem, za chvíli k nám přibude dvojice německých lezců otce se synem a při odchodu ještě dolezou dvě italské dvojice. Před námi šlo asi 6 lidí - tedy celkem +- 20 lidí. Severní pilíř je velmi populární a tak není divu. Je ale také natolik dlouhý, že si tam (až na pár okamžiků) lezci nepřekáží. Dolů pilířem slaňovala jen jedna dvojice z Casinovy cesty, ostatní sestupujeme normální cestou na jih k chatě Gianetti. Po svačině na vrcholu (15:30) začínáme sestupovat pár metrů za trianglem zřetelným chodníkem kuloárem na jih. Za chvíli docházíme k prvnímu slaňáku. Slaňujeme celá čtveřice na jednom laně. Po dvou slaněních k nám na štandu přilétá pár kamenných pozdravů shora od Italů. Rádi traverzujeme na pravý okraj kuloáru ze spádnice slanění a z dosahu padajících kamenů. Další dvě délky a opět přesun k pravému okraji a sestup I.-II. terénem ke kříži nad poslední dvě slanění přímo pod JZ stěnu. Konečně jsme na pevné zemi. Je 20:00 hod. Po suťové moréně scházíme ještě hodinu k chatě Gianetti. Pivo a pasta chutná. Zalézám do pelechu v matrazenlagru a okamžitě tvrdě usínám.
Ráno se loučíme s popradčany. Zůstáváme na chatě s Ferem ještě jeden den - okolí je také hezké. Snídáme před chatou snad do 10:00. Po jídle se nalehko vydáváme na nedaleký vrchol Punta Torelli (3137). Zleva obcházíme kamenným polem a plotnami krásnou věž Dente della Vechia a po dvou hodinách docházíme snadno do sedla vlevo od našeho vrcholu. Po lávkách a policích (mužící) podlézáme asi 20 m pod hřebenem až do druhého výrazného žlabu a jím vylézáme na hřeben (II). Odtud již chodeckým terénem na vrchol ke kříži. Je odtud skvělý výhled do JZ stěny Piz Badille a z profilu je vidět i horní část severního pilíře. Celou hodinu pozorujeme lezce. Na zpáteční cestě se trochu jistíme lanem. Vracíme se kolem 16:00 na chatu, až do večera dlouho vaříme a konzumujeme zásoby.
Ráno se vracíme přes sedlo Trubinasca k bivaku na švýcarskou stranu. Cesta od chaty Gianetti (2534) je značená a vede v první části do nevýrazného (od chaty) žlabu a na sedlo Passo Porcellizzo (2950). Leze se většinou po kamenném poli a ve žlabu sutí, ale celkem pohodlně a bezpečně (na sedlo 1 hod). Ze sedla více lámavým žlabem (v případě, že bude zamrzlý to tu může být docela horor) asi hodinu opatrně sestupujeme na torzo ledovce v dolině Val Codera. Po hygienické zastávce pokračujeme chodníkem k bivaku Pedroni (40 min) a odtud (40 min) zalézáme do úzkého žlebu, kterým po řetězech dolezeme do sedla Passo dellla Trubinasca (2701). Sestup na švýcarskou stranu je také zajištěn poctivým řetězem. Sestup vede sutí a posléze chodníkem po travách v horním patře doliny s výhledy na ledovec pod západní stěnou Piz Badilu. Poslední metry na chatu Sasc Fura v tropickém vedru jsou otravné (celkem sem asi 5,5 hod). U chaty ale teče osvěžující voda. Doplňujeme vodní zásoby, kupujeme si k večeři na bivak plechovku piva a mastíme ještě něco přes hodinu zpátky nahoru k bivakové plošině. Bivaky jsou opuštěné, od SZ se k nám blíží bouřka a na zítřek již není moc dobrá předpověď. Jen jedna dvojice se tu chystá na ráno k výstupu. Stan rychle stavíme na stejném místě a očekáváme první kapky. Bouřka nás ale míjí. Vegetíme do tmy a ze spacáků pozorujeme majestátní horu. Sestupujeme k autu trochu oklikou přes chatu Sciora. S těžkými batohy je to ale otrava. Přelézáme několik ledovcových morén pod severními stěnami Badilu, Cengala a Gemelli. Poslední prudký sestup od chaty na paseku Laret je o kolena. Na pasece nás čeká pastva malin. U auta ještě před odjezdem vaříme a koupeme se v divoké řece. V 16:30 odjíždíme a před 02:00 jsme v Plzni. Rychlejší je asi cesta přes Rozvadov (na zpáteční cestě se osvědčila).