Necháváme stan i auto na místě a po snídani se vydáváme vilovou zástavbou do údolí Val Codera. Záhy však zjišťuji, že bude lépe se vrátit pro auto a ušetřit si tak prvních  pár kilometrů chůze v patrných ulicích městečka. Autem se dostáváme od nádraží místními uličkami opravdu až k jakési hrázce na potoku, který vytéká z doliny. Zde začíná také značená cesta Sentiero Roma (Italia) do doliny Val Codera, která pak dále pokračuje coby jižní transmagistrála podél celého hřebene Bergellu (ještě si jí užijeme). Od auta stoupáme prudkým svahem po jakési křížové (kozí) stezce. Asi po hodině již otravného stoupání se dostáváme k bývalému žulovému kamenolomu a následně i pár kamenným chaloupkám. Jsme tak asi 500 metrů nad hladinou jezera. Nyní cesta již jen pozvolna stoupá do divoce působící doliny Val Codera. Hluboko dole pod námi crčí kaskády potoka. Nad námi se zvedají štíty ještě minimálně dalších 1000 metrů. Několikrát přecházíme vyschlé rokliny. Na každém kroku plašíme hbité ještěrky. Jsou tu kromě takových těch „našich" i pěkné brčálově zelené kusy kolem 25-30 cm dlouhé (pan Miloslav Nevrlý by je určitě ihned zařadil). V dolině před námi se objevuje jako zjevení vesnice Codera. Jak tady mohou žít lidé? Z rozpálených žulových ploten stékají teplé praménky vody. Sprchujeme se. Jakýmsi polotunelem se dostáváme k malému, upravenému hřbitůvku. Po chvíli vstupujeme i mezi tajuplně vyhlížející kamenné domky vesnice. Před hostincem na návsi si hrají přičmoudlé děti. Zvonice odbíjí poledne. Sedneme si na lavici před chalupou. Za chvíli se objeví chlapík v ošuntělé pracovní košili a kalhotách:„Prego". „Dáme si něco? Aqua minerála. Parle Englise?", ptám se v naději, neboť jsem právě téměř vyčerpal svou slovní zásobu italských slovíček. „Only little. Aqua is overthere." , ukazuje na kohoutek ve skále. Zaujme mi celdulka s nápisem Musseo Etnografico. „Is it open?" a přidávám snad jedinou větu, kterou jsem ještě v italštině schopný dát dohromady:"Quanto coste abitato?" . „Tventy five euro with breakfast.", zní odpověď a hostinský se o nás začíná více zajímat. Dozvídám se, že barák přestavuje, ale do muzea nás pustí, jestli budeme chtít, až v klidu dojíme vlastní svačinu a že ve vesnici žije asi 10 stálých obyvatel, ale většinou již velmi starých. Zásobováni jsou helikoptérou. Přes prostranství čile přejde jakýsi podivný stařeček. Než jsme vešli do vesnice, strašil jsem naše děti tím, že ve vesnici žijí úchylní mniši a že se tu ztrácejí turisté beze stopy. Klidně by se tomu dalo věřit. Na nástěnce u zvonice je připíchnut výstřižek z novin. Reinhold Messner zde píše o údolí Codera: „Je to malý ráj !" . Dávám mu za pravdu. Markéta to komentuje slovy, že se tady může točit Tarzan. Po občerstvení se začnu shánět po hostinském a vstupu do muzea. Scházíme po schůdkách do sklepení plného stavebního materiálu a nářadí. Náš chlapík odemyká dveře a před námi se otvírá pokojík s černou kuchyní, kolovratem, ručně tkaným povlečením na posteli, dřevěným talířem s fazolemi a jedlými kaštany, na zdi visí ohromná ruční pila, hřeben na ovce, ale i staré lyže a kožené boty s cvoky, které dříve sloužily jako mačky. „Potom tady zhasněte." , zanechává nás v 19.století náš průvodce. Nemůžeme se vynadívat. V malé pokladničce necháváme nějaké drobné euro, zhasínáme a vracíme se do reality. Necelý kilometr nad vesnicí Codera stojí také pár kamenných chatrčí, od nichž se dá pohodlně sestoupit až do koryta potoka. Hezkou chvíli se zde cachtáme. Je parno, ale voda je ledová - není divu, závěr doliny Val Codera vede k jihozápadnímu úpatí Piz Badile. Vracíme se stejnou cestou.

V kempu El Ranchero zatím správce upravuje keře a živé ploty. Kolem našeho stanu se objevují další. Zřejmě tu dnes již bude rušnější noc. A byla. Naše děti se zkamarádily se sousedy - třemi 16letými Italy ze Sondria. Diskutují na téma „What is your name" dlouho do noci. Když jsem toto diskusní fórum asi hodinu po půlnoci rozehnal, Italové potom pokračovali ve stanu. K ránu se v parku začaly pářit kočky. Ráno jsem je chtěl všechny nakopat.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Dnes (úterý 9.7.2002) již nikdo nezpochybňuje náš odjezd zpět do hor Bergellu. Dokupujeme benzín (něco kolem 1 EUR za litr naturál 95) a základní potraviny. Z hlavního údolí Val Telino (mj. odtud pochází název odrůdy Veltlinského vína) odbočujeme do údolí Val Masino. Po 15 km stoupání dorazíme do vesničky San Martino, kde se před námi otevře dolina Val Mello lemovaná ohromnými žulovými stěnami - dali jsme tomu pracovní název „Big Walls". Na parkovišti u fotbalového hřiště se balíme na třídenní přechod. Zjišťuji, že postrádáme mapu (Kompass č.92,93). Vzpomínám si na poslední zastávku kousek před vesnicí, kde jsem jí rozložil na střechu auta a kochal se okolním panoramatem. Vracím se s autem a opravdu, mapa leží na krajnici vozovky, převálcovaná, ale neroztrhaná. Mezitím Marky připravila oblíbené lehké polední jídlo. Krátce po jedné hodině opouštíme auto s batohy na zádech. Děti si nesou spacáky a pár dalších nezbytností a já mám navíc stan, repšňůru, mačky a cepín, kdyby nás něco zaskočilo. Chvíli se motáme ve vesnici San Martino, než najdeme cestu do doliny Val di Mello. Pro naše následovníky doporučuji se dostat ke kostelíku a odtud vede malá ulička kolem kamenné zdi směrem do údolí. Po pár desítkách metrů vyjdete na hlavní cestě do údolí, po které jezdí asi na nějaké zvláštní povolení auta na parkoviště ještě asi 2 km. My jdeme po svých. Cesta vede stále mírně dolinou kolem příjemného potoka. Je zde dost výletníků. Asi po hodině se dostáváme k poslední usedlosti ve výšce kolem 1100 m, cesta zde začíná prudce stoupat směrem k bivakům Manzi-Pirotta a Odello-Grandori do sedla Passo di Mello směrem k masivu Disgrazia. Po půlhodince dojdeme k můstku pod vodopádem, kde se cesty dělí. Naším cílem je bivak Manzi-Pirotta. Následující 4 hodiny nebudu moc dlouze rozvádět. „Vydržať", jak říkali naši východný bratia. Cestou jsou na mapě značeny nějaké salaše, ale objevili jsme jen jejich torza. Výhledy jsou čím výše lepší. Závěr doliny je uzavřen kolem dokola skalním práhem, ze kterého padá celá řada vodopádů. Vše je zvýrazněno mohutnými smrky. Ve výšce nad 1900 metrů les mizí a otevírá se pohled na okolní bizardní štíty a stěny. Pro pozvednutí morálu vypisuji odměnu jednoho piva pro toho, kdo první objeví bivak. Bohužel z našeho směru se ta mrcha schovává až do posledních chvil. Navíc cesta zde je jen sporadicky značena. Ale konečně končí naše utrpení a Víťa vítězí: „Bivak na obzoru!" Zatímco se objevitel pokouší zdolat dveře bivaku, čekám u potůčku na ženské, které toho mají už očividně dost. Nerad bych Kláře hory znechutil, ale moc jí k tomu nechybí. Všichni vítáme prázdné přístřeší s úlevou. Bivak byl v roce 1994 zrekonstruován a dodnes vypadá jako nový. Večer je téměř idylický. Kolem půl desáté však k nám dolehnou z doliny hlasy. Bohužel, sluch nás nešálí, jdou sem lidi! Mladá rodinka Italů s tříletou holčičkou a tak sedmiletým klukem se stanou našimi spolunocležníky. Moc toho z nich nedostaneme, neboť nikdo nemluví jinak než právě italsky. Celkem se ale do bivaku srovnáme. Ráno nás budí ovce. Nevím, co je zrovna nalákalo na skalní hřebínek, kde stojí náš bivak, ale faktem zůstává, že se zde po sedmé ranní shromáždilo stádo asi 20 kusů. Většina z ovcí měla na krku zavěšený konec a tím byl našemu spaní konec. Musel jsem vylézt a ovce odehnat z hřebene, to se nedalo poslouchat. Ještě chvíli lenošíme a necháváme Italy dospat.
Po snídani se vydáváme po cestě Sentiero Roma na přechod do bivaku Molteni Valsecchi. Zprvu se krátce vracíme po svých včerejší stopách, ale záhy směřujeme do zářezu pod krásnou věží - Passo Val Torrone. Čeká nás tu pár řetězů a lehké popolézání po skále. Po hodině stojíme v sedle. Chata Allievi je na dohled asi další hodinu mírného sestupu. Dáváme si zde pivo a zjišťujeme, že do bivaku Molteni je to jen dvě hodiny. I když to znásobíme nějakým líným koeficientem, vychází to časově velmi dobře. Akorát počasí se kazí. Přecházíme další dva skalní hřebeny. Na tom druhém (Passo Qualido) nás zastihuje déšť a někde v dáli i zahřmí. Chvíli se schováváme pod převisem, ale déšť spíše sílí a nerad bych tu chytil pořádné blesky. Za deště slézáme do doliny Val del Ferro. Z necelou hodinku již vlézáme do bivaku. Opět obsazeného, tentokrát zde čundrují tři kluci z Coma. Je s nimi daleko vetší zábava, než s předchozí partou. Venku buší proudy vody do skla okénka. Nyní se to již může zbláznit. Rychle se zabydlujeme. Je zde kapacita tak pro 9-12 lidí ve třech vrstvách. Obsazujeme prostřední, kluci jsou nahoře na bidle a v dolní vrstvě si všichni necháváme batohy. Noc je klidná a ráno nás vítá opět sluníčko, které se občas ještě schovává za nízkou oblačností. Po snídani se celá horní terassa doliny zahalí do mlhy. Na zamýšlený přechod sedla Passo Camerozzo není pomyšlení, nic by z toho nebylo. Je to asi také značně náročnější nežli ta předchozí. Sestupujeme podél kaskád dolinou Ferro. Nad hranicí lesa se setkáváme s pastevci a jejich stádem krav. Tráví zde letní dovolenou. Koncem září musí všechen dobytek dolů. Po honácké stezce, ozdobené na každém kroku kravicemi, slézáme krásnými scenériemi dolů. „Pozor, zmije !!", Markét se zastavuje půl metru před téměř metrovým hadem. Obě vycouvají z místa střetu. Zbytek cesty Víťa válečným pokřikem a dupotem plaší další případnou havěť. Slézáme do doliny Valle di Mello. U potoka shazujeme batohy a já jdu do vesnice pro auto. Děti se cákají v chladné vodě.
Bereme na sebe „civil" a vyjíždíme ještě k termálním lázním Bagni del Masino. Nedovedu si představit, jak se sem dostal jejich linkový autobus. Procházíme se na krásné pasece s výhledem na Piz Badile. Opouštíme údolí Val Másino a jedeme rušnou silnicí na Sondrio a Tirano. Vracíme se zpět do Švýcarska. Kousek za jezerem Poschiavo zajíždíme do klidného kempu. Zde si neodpustím připomenout fekální historku, kterou nám VÍťa vyprávěl po příchodu z WC:
„Na záchod již musel pospíchat. Jakmile z něho „spadlo napětí", zjistil, že v jeho místnůsce chybí toaletní papír. Z roliček zbyl jen kartonový střed. Co naplat, použil, co se dalo a zbytek nechal jako izolaci mezi oběma půlkami hýždí. Vždyť se nic neděje - počká až na taoletách nikdo nebude a přesune se do sousední budky. Ale ejhle! Ve chvíli, kdy usoudí, že je čas k přesunu, bere za kliku a ... nic. Dveře nejdou otevřít! Zkouší, zkouší, ale marně. Mezi podlahou a dveřmi je mezera asi 25 cm. Kdyby v následující chvíli někdo vrazil na pánské záchody, čekala by jej zajímavá podívaná - Víťa plazící se zpod dveří kadibudky s kartonem v zadku.... Sousední budka je papírem již vybavená." Během večeře se bavíme pozorováním marných pokusů našich sousedů dostat se na obsazený (ale ve skutečnosti neobsazený) záchod.
Ráno naposledy během tohoto putování balíme stan. V Poschiavu jsem zapomněl dočerpat benzín a následujích snad 20 km prudkého stoupání se modlíme, abychom nezastavili dopravu v sedle Passo Bernina. Ze zamýšleného výstupu na Diavolezzu musím ustoupit před všeobecnou nechutí zbytku rodiny. Stavíme se alespoň na vyhlídce nad zastávkou Morteratsch na dávno zarostlé boční moréně a kocháme se pohledem na bělostné svahy berninských ledovců. Na památku zde stavíme kamenného muže.
Cesta dolů kolem Innu rychle utíká. Odpolední lunch (jak by řekli Angličané) si dáváme kousek nad Scuolem v kaňonu Innu pozorujíce nadšené kajakáře zápasící s divokými proudy. Mnichov tentokrát projedeme po středním okruhu ani nevím jak. Na hranicích v Bavorské Rudě nás však čeká asi hodinová zácpa způsobená polskými dovozcemi ojetých aut. Hodinu po půlnoci doma - je čas do pořádné postele.