BRENTA (7.9.-10.9.2000)
(zájezd CK Loudatour a KB Plzeň)

Po nočním deštivém trmácení přes Rakousko již asi v autobusu nikdo nevěřil, že by se nám první den na Brentě udělalo hezky. Opak byl ale pravdou. Než jsme se ubytovali v pěkných apartmánech ve vyhlášeném lyžařském středisku Folgarida, déšť ustal a mezi chuchvalci mlhy se občas objevila i modrá obloha. Nebude tak zle. "Raději si ale přibalte pláštěnky", posichroval jsme situaci.

Kolem půl jedenácté jsme vylezli v sedle Passo Carlo z autobusu. První den jsme měli naplánováno rozhýbání na svazích Presanelly. Za hodinku jsme vystoupili k horské hospodě Pradalago. Posvačili jsme zde. Přešlá fronta vyčistila vzduch a nadšení fotografové práskali první snímky směrem na hřeben Brenty .V hladině jezírka se zrcadlil vrchol Monte Zeledria, ke kterému vede hezká a bezpečná hřebenovka. "Kdo má chuť, nechť si vyběhne na vrchol !". Nemusel jsme nikoho moc přesvědčovat. Za necelou hodinku jsme stáli u italské vlajky na vrcholu. Presanella je tvořena krystalickými břidlicemi a žulou. Jeho tvary ostře kontrastují s divokým rozeklaným hřebenem věží Brenty.
Většina z nás pokračovala dál po lehkém hřebenu a v závěru slezla do kotliny s několika krásnými jezery. Příroda a scenérie této alpské skupiny mi opravdu očarovali. Určitě to stojí za samostatný výlet. My jsme zde ale byli tentokrát hlavně kvůli Brentě. Počasí se do večera skvěle vybralo a slibovalo na zbytek víkendu pěkné výlety. Večer jsem rozdal výzbroj do ferát a nastínil všem, co nás čeká.
Ráno jsme dorazili do Madonny di Campiglio kolem půl deváté. Připravovala se zde na neděli nějaká fiesta. Byly s tím spojeny malé problémy s parkováním, ale vše se rychle vyřešilo. Bohužel cesta na chatu Vallesinella je pro autobusy neprůjezdná. Musíme tedy po svých. Nasadili jsme dost ostré tempo, které procedilo náš peloton. Odpadlíci se drželi mimo feráty, ale i tak si myslím, že nemuseli litovat a Brentu poznali byť trochu zdola. Před polednem jsme posvačili na chatě Brentei a vyrazili na centrální Bocchettu.

 
Via delle Bocchette Centrale: Rif. Tommaso Pedrotti/ Rif. Brentei - Rif. A. Alimonta. Tezka zajistena cesta. Vyskovy rozdil cca 600 m. Pochodovy cas cca 3 hodiny. Misty velmi exponovana cesta.
Tohle říká průvodce. A jak jsme to viděli my?

Šli jsme to asi s 30 lidmi za optimálních podmínek a většina z klientů byla ve ferátach poprvé. Přesto jsme pochodový čas celkem dodrželi. Každému asi chvíli trvalo, než si zvykl na ohromné expozice. Zvláště první police v západní stěně Campiglio Alta, přestože je dost široká, mi naháněla hrůzu. Vlasy se mi zježili, když nás asi na metrové polici v kolmé 200 m stěně začal předbíhat nějaký šílenec bez zajištění. Navíc o svém umyslu nedal vědět. Kdyby se někdo otočil a lehce ho vyvedl z rovnováhy batohem (kolikrát se to již stalo), nestačil by ani zamávat. Postupem času jsme se všichni dostali do lezeckého tranzu. Okolní fantastické scenérie se nabízely k nekonečnému focení. Skoro nás mrzelo, že cesta končí. Po žebříku jsme slezli do sedla a po ledovci jsme sestoupili k chatě Alimonta. Sestup do Madony byl nekonečný. Jirka, Jarda a Pepa dokonce zůstali na chatě přes noc (soukromá chata - jednotná cena 20 DM). A udělali dobře. My ostatní jsme se dopotáceli k autobusu pěkně odrovnaní. Ještě štěstí, že od chaty Vallesinella jezdí taxi za 5 DM na osobu do Madonny.

Přes noc si všechny obolavěné nohy odpočaly a v 7.00 ráno už byli všichni vzorně nastoupeni u autobusu. Tentokrát jsme udali rozumné pochodové tempo. V 10.00 jsme byli na chatě Tuckett (2648m). Zde jsme se sešli se třemi separatisty, kteří sem došli po cestě SOSAT. Je to ale prý slabý odvar toho včerejška. Od chaty Tuckett cesta nechutně stoupá po ledovci a sutích do sedla - štěrbiny Tuckett.

Zde začíná Via dell Bocchette Alte - "horní boketka". Mírně obtížné až těžké, podle podmínek může být postup velmi nebezpečný a riskantní, výškový rozdíl 600 m, celkový čas přechodu zajištěné cesty je cca. 5 hod. (traverzy vysněžených nebo zledovatělých strmých žlabů).
Ze sedla stoupáme vpravo přes skalní stupně, stále po značení, k žebříkům a fixním lanům, která vedou vzhůru k severozápadnímu srázu Cima Brenta po bývalé, poněkud složité "normále". Po prvním úseku cesty nazvaném "Sentiero Enrico Pedrotti" následuje "Garbariho police", která vede vzdušně napříč horní částí strmě spadající východní stěny Cima Brenta a končí ve snadném srázném terénu. Odtud můžeme lehkým lezením v nejištěném terénu (I-II), přes krátké komíny a skalnaté stupně dosáhnout 3150m vysokého vrcholu Cima Brenta ( asi 1 -1/30 hod. ). Přechod velmi nebezpečně vypadajícího ledového hřebínku jsme ale odpustili. Vrchol nám tak odolal. Mnozí měli i tak velké trauma ze sestupu. 

Pokračujeme cestou "Dorotea - Foresti", která vede dolů k zajištěnému, avšak padajícími kameny ohroženému firnovému žlabu. Naštěstí zde jakýsi dobrovolník natáhl lano a organizuje nebezpečný přechod, čímž se postup značně urychlí. Fixní ocelové lano je nataženo dost vysoko a je koncem léta pro rychlý přechod nepoužitelné. Po překročení žlabu dojdeme k odpočinkovému místu s bohatými rozhledy. Tady začíná úsek pojmenovaný "Mario Coggiola", který vede přes srázně spadající žebříky a lany opatřený úsek, do Bocca Alta dei Massodi ( Horní štěrbina Massodi). Odtud stoupáme po exponovaném žebříku "Scala degli Amici" až pod plochý vrchol Spallon dei Massodi (3020m). Přes více žebříků, nyní v jižní stěně, do zaledněné Bocca dei Massodi (Dolni štěrbina Massodi) (2790m), mezi Spallone dei Massodi (3020m), a Cima Molveno (2917m).
Odtud vede sestup po cestě "Sentiero Oliva - Detassis". Zprvu se jsme si myslel, že tato cesta vede přímo strmým zledovatělým žlabem. To by bylo bez maček a cepínu nemyslitelné. Odbočka na tuto cestu je ale přímo pod žebříkem a značení není vidět, když neslezete po žebříku až pod spodní špricl a zahnete vpravo na polici. Přede mnou šla už řada lidí a všichni slezli ze žebříku asi 2-3 m nad koncem a vytraverzovali vlevo po úzké polici do štěrbiny. Až ze štěrbiny jsme si všimli, že je tady odbočka. Pár opozdilců tam do toho vlezlo. Je to prý pěkně vzdušné - asi 100 kolmý až převislý žebřík, po kterém se sleze na dno zaledněného žlabu. Již se nám nechtělo vracet a tak pokračujeme po cestě "Umberto - Quintavelle", která vede ze štěrbiny opět vzhůru po dalším žebříku k severnímu hřbetu Cima Molveno (2917m). Odtud již lehce dosáhneme mírným sestupem ledovec Vedretta dei Sfulmini (2648m). Zde končí zajištěná cesta. Scházíme opět na Rif. Alimonta (2600m).
U pivka si srovnáváme svoje dnešní zážitky. Tato zajištěná cesta je jednou z nejkrásnějších ve skupině Brenta. Neustále lezení po fixních lanech a žebřících ve vás nechá nezapomenutelné zážitky. Vřele doporučuji každému vyznavači zajištěných cest. Do apartmánů se dostáváme již při setmění. Večer jsou všichni grogy a tak ze slibované pařby zůstane jen chvilkové pozesení.
Poslední ráno musíme nejdříve sbalit věci a uklidit apartmány, aby nám vrátili 100 DM kauci. Proběhne to vše bez problémů. Ze sedla Passo Carlo se vyvezeme lanovnou (skupina za 18.000 ITL/os) do sedla Grosté. Odtud se vydáváme na poslední naši boketku.


Sentiero Alfredo Benini: Passo del Groste - Bocca del Tuckett - Rif. del Tuckett. Těžká zajištěná cesta, výškovy rozdil cca 1100 m, pochodový čas cca 4 hodiny. Kvůli ozářeni skal a výhledům se doporučuje jit z Passo del Groste.
Nástup je celkem nezajímavý, většina této cesty vede po relativně široké, ale exponované polici. Máme fůru času a tak mi většina svěřenců utíká z dohledu. Vychutnáváme si poslední sluncem zalitý den na Brentě.