Dachstein 1990 - poprvé v Alpách

Na naši první výpravu do Alp si dobře pamatuji, neboť to byl krok do neznáma, do nového světa. Pojmy jako hütte, gipfel, gletscher, berge byly do té doby pro nás naprosto cizí. Znali jsme jen chaty, vrcholy, ĺadové kotliny a končiare. Celý přelom roku 1989 a 1990 jsme s napětím sledovali politický vývoj v ČSSR. Rakousko bylo po revoluci první zemí, která otevřela své hranice bez vízové povinnosti a tak byl náš první cíl jasný: Rakousko a pro nás vysněný symbol Alp - Dachstein. Nechtěli jsme čekat až do jara a tak jsme se rozhodli pro zimní výstup. Ve čtyřčlenné skupině s ostřílenými kavkazskými psi Ládisem a Mikotou, kterou doplnil ještě můj spolužák ze školy Pavel, jsem se cítil v silné sestavě a dobré společnosti. Ve čtvrtek po obědě jsme utekli ze škodovky, nacpali jsme se k Petrovi do Š105 a vyrazili na Dolní Dvořiště. Zde jsme trochu trnuli, zda opravdu funguje bezvízový styk s Rakouskem a zda nás nezastřelí za pokus o překročení státní hranice. Na polích kolem Dvořiště ještě stála želená opona, jen už ji nikdo nehlídal a snad i elektrický proud začali využívat na něco rozumnějšího. Čeští pasováci na nás bezmocně koukali jako na třídního nepřítele a rakouští celníci se tenkrát ještě příjemně usmívali a vítali nás do svobodného světa. Již za tmy jsme dorazili do hor. Auto jsme zaparkovali na prázdném parkovišti těsně pod hrází dolního Gossauského jezera. Řidič se upelešil v autě a zbytek naší výpravy vzal za vděk dřevěné lavičce v autobusové čekárně na okraji parkoviště. V noci lehce mrzlo a ráno bylo jasno. Ranní sluníčko obarvilo do oranžova vápencové stěny gossauského hřebene a já se chvěl očekáváním na další dobrodružství (objektivně musím přiznat, že se na tom podílela i zima). Rychle jsme odbyli snídani a vyrazili kolem jezer k naší budoucí základně na Adámkově chatě. Cesta byla prošláplá až k hornímu jezeru, ale dál jsme ji již museli hledat sami . Sníh byl umrzlý, navíc ho moc nebylo a tak jsme se ani nebořili. Cestou se nám začaly odkrývat okolní hřebeny a sousední skupiny oblasti Salzkammergut. Na chatu jsme dorazili asi po pěti hodinách.
Chata byla opuštěná a zavřená, ale do malého okénka ve štítu budovy vedl želený žebřík. Kdosi z nás tam vylezl, strčil do okenice a ejhle! Chata nás vítá. Byly otevřené dva podkrovní pokojíky asi pro 10 lidí. A tak jsem se tehdy poprvé setkal s pojmem „winterraum". V následujících letech jsme mohli ještě mnohokrát využít tento kupodivu po celých Alpách fungující systém, kdy si lidé vzájemně důvěřují. Kolikrát nám zůstal rozum stát nad pokladničkou z krabice od bot, plnou lákavých valut. Jak dlouho by asi vydržela na našich chatách?
Pěkného počasí jsme využili k odpolednímu průzkumu našeho prvního ledovce. No na začátek nic moc, spíš taková přemrzlá šumavská louka. Ale objevili jsme zde naši první trhlinu a dokonce i nějaký ten sérak na ledovcovém zlomu.
Večer jsme si navařili na tuhém lihu. Dodnes nosím sebou krabičku pro nouzové případy. Tehdy si asi pan Sedláček dělal „vary" ještě doma v garáži jen pro své známé (nic ve zlým, ale rád bych věděl, jak moc jsem teď přestřelil).
Ráno nás přivítalo rozpačitě. Nad vrcholky se válely mraky, ale byl zatím klid. Vyrazili jsme k vrcholu. Od sedla Obere Windlucke výše byla mlha a do jižní stěny nebylo vidět. Možná to byla výhoda. Sporadicky jsme se zajišťovali, místy jsme narazili i na fixní ocelová lana. Na vrcholu pár nezbytných snímků s křížem a pryč odtud. Něco se žene. Odpoledne, když jsme si již lízali rány opět v teple chaty, se přivalily hustší mraky, ze kterých se začal sypat sníh. Vydrželo to do rána. V neděli ráno bylo vše zasypáno čerstvým sněhem, vše navíc zahalila hustá mlha a viditelnost prakticky nulová. Chvíli jsme váhali, zda v tom vůbec máme sestupovat, ale nakonec jsme se sbalili a nesměle vkročili do mlhy. Cestu jsme samozřejmě ztratili po prvních pár metrech. Co naplat, cesta vede dolů a tak jsme si to namířili kolmo na vrstevnice. Vůbec se nedalo určit, kde je mlha a kde sníh, všude kolem jen ticho, občas přerušené vzdáleným rachotem sypajících se lavinek a neproniknutelná bílá „tma". Přišla řada i na lano a slaňovací osmy, to když už jsme nevěděli kudy kam. Asi po třech až čtyřech hodinách hry na schovávanou, kdy jsme ale pořád hledali my, se pod námi začaly objevovat temné stíny křovisek a za chvíli již zřetelné siluety stromů - neklamné znamení, že jsme z toho bludiště venku. Za pár minut jsme již seděli u dřevěného srubu na břehu horního Gossauského jezera. Alpy na nás poprvé trochu vycenily zuby. Na cestě kolem spodního jezera jsme potkávali již i sváteční turisty, kteří si udělali nedělní výlet do tohoto pěkného koutu Rakouska a nyní se marně pokoušeli proniknout pohledy mezi mraky k vrchol Dachsteinu. Cítil jsem na sobě jejich zraky a měl jsem takový příjemný pocit, že na nás pohlíží jako na odvážné horolezce, kteří se s lehkými šrámy vracejí z těžkého „prásku". Dnes bych řekl, že v nás viděli podivně oděné přízraky s nějakou dobovou výzbrojí a jen málokdo z nich si uvědomil, že je v brzké době zaplaví tento lid z východu.


P.S. Celá akce mi stála asi 130, Kč.