Studlgratem na Grossglockner

20.-22. srpna 2011

 

Teprve nyní, kdy píšu tyto řádky, si uvědomuji, že je tomu přesně rok od našeho výletu do Bergellu. A opět je tu tlaková výše nad Alpami, stabilní letní počasí. Letos je ale hrozné teplo, snad v tomto létě poprvé tropické noci. Marian je s Klárou na čundru v Bulharsku, tak jedeme jen s Víťou. Bude mu dvacet a na takovou cestu má tudíž již věk. Osobně si myslím, že právě lezení ve dvojce je pro tuto cestu ideální, nicméně jsme viděli i šestice na jednom laně, a to ještě nějaké 8mm repce.

 

Popis cesty hřebenem Studlgrat na nejvyšší horu Rakouska je popsán na řadě míst na internetu, například:

http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=459

nebo česky http://www.alpy.net/hoste/studlgrat.php

a tak bych se chtěl zmínit jen o pár osobních zážitcích a pozorováních.

 

Předpověď stabilního počasí naplnila chatu Studlgrat již několik dní dopředu, tak nám nezbylo nic jiného než vzít stan a vlastní jídlo. Dle mapy Kompassu by mělo být jižní úpatí hory ještě mimo národní park Hohe Tauren, nicméně realita byla jiná. Hranice je někde nad chatou Lucknerhutte a tak naše bivakovací plošiny pod ledovcem Teischnitz-Kees leží již na chráněném území. Tímto bych chtěl varovat všechny případné následovníky před možnými postihy, navíc je to v místě, kudy teče užitková voda pro chatu Studlhutte a tak by se to mohlo nelíbit i správci chaty. Místa jsou to ale jinak idylická a klidná, odpoledne sem dojde jen pár lidí prohlídnout si nástup na hřeben. Každopádně jsme stan vždy přes den složili a ukryli pod kameny, abychom nedráždili. Během našich dvou nocí zde kromě nás spali ještě ze soboty na neděli čtyři kluci z Budějovic. Samotná cesta hřebenem odtud vypadá velmi směle vedena, ale není třeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Ráno jsme nechali první skupiny projít. Již za světla jsme zlikvidovali tábor a mezi posledními jsme kolem 6:00 vyrazili.

 

Nástup najdete podle stop nebo hned pár metrů nad ledovcem je ve skále zaražená železná tyč, nicméně variant, jak vylézt na hřeben Luisen je jistě v lehkém terénu více. Ranní tělocvik udělal tělo dobře. Asi po hodině lezení jsme dorazili pod Frustucksplatz, kde se pod prvním trojkovým místem nashromáždilo plno lidí. Toto je další typický obraz cesty – čekání ve frontě. Doporučuji proto čekat raději dříve na nějakém pohodlném, nejlépe prosluněném místě, smířit se s tím, že nebudete trhat časové rekordy a užít si v klidu pěkných výhledů. Teprve když je nad vámi délka volná to potom plynule projít. Takto jsme si užili krásných ploten jak na našich skalkách. Dvě nejtěžší místa jsou zajištěna fixním ocelovým lanem jako ferata, tak jsme zde nic nevymýšleli. I tak toho bylo dost s ohledem na délku cesty a s povděkem jsme vyhlíželi na přibližující se zlatavý kříž.