20.-22. srpna 2011
Teprve nyní, kdy píšu tyto řádky, si uvědomuji, že je tomu přesně rok od našeho výletu do Bergellu. A opět je tu tlaková výše nad Alpami, stabilní letní počasí. Letos je ale hrozné teplo, snad v tomto létě poprvé tropické noci. Marian je s Klárou na čundru v Bulharsku, tak jedeme jen s Víťou. Bude mu dvacet a na takovou cestu má tudíž již věk. Osobně si myslím, že právě lezení ve dvojce je pro tuto cestu ideální, nicméně jsme viděli i šestice na jednom laně, a to ještě nějaké 8mm repce.
Popis cesty hřebenem Studlgrat na nejvyšší horu Rakouska je popsán na řadě míst na internetu, například:
http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=459
nebo česky http://www.alpy.net/hoste/studlgrat.php
a tak bych se chtěl zmínit jen o pár osobních zážitcích a pozorováních.
Předpověď stabilního počasí naplnila chatu Studlgrat již několik dní dopředu, tak nám nezbylo nic jiného než vzít stan a vlastní jídlo. Dle mapy Kompassu by mělo být jižní úpatí hory ještě mimo národní park Hohe Tauren, nicméně realita byla jiná. Hranice je někde nad chatou Lucknerhutte a tak naše bivakovací plošiny pod ledovcem Teischnitz-Kees leží již na chráněném území. Tímto bych chtěl varovat všechny případné následovníky před možnými postihy, navíc je to v místě, kudy teče užitková voda pro chatu Studlhutte a tak by se to mohlo nelíbit i správci chaty. Místa jsou to ale jinak idylická a klidná, odpoledne sem dojde jen pár lidí prohlídnout si nástup na hřeben. Každopádně jsme stan vždy přes den složili a ukryli pod kameny, abychom nedráždili. Během našich dvou nocí zde kromě nás spali ještě ze soboty na neděli čtyři kluci z Budějovic. Samotná cesta hřebenem odtud vypadá velmi směle vedena, ale není třeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Ráno jsme nechali první skupiny projít. Již za světla jsme zlikvidovali tábor a mezi posledními jsme kolem 6:00 vyrazili.
Nástup najdete podle stop nebo hned pár metrů nad ledovcem je ve skále zaražená železná tyč, nicméně variant, jak vylézt na hřeben Luisen je jistě v lehkém terénu více. Ranní tělocvik udělal tělo dobře. Asi po hodině lezení jsme dorazili pod Frustucksplatz, kde se pod prvním trojkovým místem nashromáždilo plno lidí. Toto je další typický obraz cesty – čekání ve frontě. Doporučuji proto čekat raději dříve na nějakém pohodlném, nejlépe prosluněném místě, smířit se s tím, že nebudete trhat časové rekordy a užít si v klidu pěkných výhledů. Teprve když je nad vámi délka volná to potom plynule projít. Takto jsme si užili krásných ploten jak na našich skalkách. Dvě nejtěžší místa jsou zajištěna fixním ocelovým lanem jako ferata, tak jsme zde nic nevymýšleli. I tak toho bylo dost s ohledem na délku cesty a s povděkem jsme vyhlíželi na přibližující se zlatavý kříž.
Na vrcholu je celkem dost místa, tak jsme si dali svačinu. Ani sestup zde není úplně zadarmo. Na „normálce“ přibude lidí, hlavně jsou i v protisměru a tak zde bývá dost chaos a nervozita. Hřeben přes Malý Glockner jsme měli bez sněhu a tak by byl celkem bezpečný, nebýt toho davu. Nepříjemný pocit jsem měl z jedné dvojice, kluk s holkou, samozřejmě bez lana a úvazu, ona přilepená na hraně plotny, nohama šmátrala po nějakém stupu, pod ní jižní stěna pár set metrů, kudy se každoročně několik lidí proletí. No upřímně, byl jsem rád, když jsem je měl za sebou. Snažil jsem se borci další postup ještě rozmluvit, ale měl svou hlavu. Potom jsem je viděl dole pod chatou, tak to přežili….
Zajímavá situace potom nastala v místě zvaném Glocknerleitl. Je to takový ledový kuloár tak 40 stupňů asi 50 m dlouhý při přechodu ze skály na sníh - poslední krizové místo. Jsou zde kruhy na slaňování, ale to je asi pro turisty problém a tak se postupně spouští a vzniká zde další fronta. Chvíli jsme tu poseděli, nasadili mačky a nějak jsme se dopředu nehrnuli, ale když se to nějak nehýbalo, kouknul jsem po skalce a hle - volný kruh nad skalní plotnou, krásné a hlavně bezpečné místo bez volných kamenů ke slanění. Protáhnul jsem naši pedesátku a konec jsem dohodil až na vydupanou cestičku na led. Vedle jeden mladý Tirolák, který zde měl nataženou jen půlku, zaslintal a poprosil, zde by se s námi mohl svést dolů. „OK, ale stáhni potom lano“. Sjeli jsme s Víťou na led, kde se již dalo sestoupit na mačkách až do bezpečí, když vtom jedna vyklepaná ženská uvolnila nejprve menší kameny a následně se kolem ní rozjela celá deska tak 2x2 metry, která nabrala v mžiku neskutečnou energii a roztříštila se v suťovisku dole na ledovci. Naštěstí všichni přítomní byli mimo spádnici. Nechal jsem lano Tiroláku na starost a rychle jsme toto místo seběhli mimo dosah padajících kamenů.
Dál už jen sestup na chatu Erzherzog Johann, pivko, sestup podél lehké ferátky na sníh, kde se Víťa při pokusu o efektní sjezd položil do břečky a byl celý mokrý a nakonec přes vrcholek Schere v rozsypaném hřebeni Luisen jsme slezli k našemu bivaku. Bylo kolem 17:00 a měl jsem toho celkem dost.
Na druhý den, v pondělí, jsem byl zvědav, zda proud lezců na Studlgrat bude menší. Řekl bych, že o moc nebyl. Jinak na vrcholku Glockneru bylo živo od tmy do tmy.