Cesta na Kavkaz. a ..... pokračování z hor
(z deníku vedlejšího průvodce)
Pátek 7.8.1998
Cesta z Plzně do Prahy k metru utekla jako voda. Auto mi Zdenouš odvezl zpátky. Horší bylo, když jsem musel dva batohy a bednu jídla vzít do "teplých" a přesunout se metrem někam na Pankrác. Místo odjezdu jsem znal z loňské akce. Byl jsem zde asi první, ale po chvíli se začali trousit další exoti zavalení báglama. Přijel náš autobus z ČSAD Hradec Králové. Řidiči však nejsou informováni o další trase a nebo mylně. Netuší, že musí nabírat v Brně a Olomouci další lidi a začíná první dohadování a mně začalo být horko. Po telefonátu s CK, který stejně nic neřešil, jsem rozhodl o budoucí trase. V Brně a Olomouci jsem naložil lidi do již přeplněného autobusu a ujistil je, že v Ostravě bude čekat ještě jeden a že nebudou stát celou cestu až na Kavkaz.
Na ostravském shromaždišti panoval dobrý zmatek. Asi dvě hodiny jsem chodil mezi skupinkami klientů a dával si dohromady seznam přítomných. Poté si majitel cestovní kanceláře (budeme ho nazývat tajemně pan "K") udělal "tiskovku" a ve stručnosti asi v jedné hodině nám všem namaloval, čím se budeme v následujících dvou týdnech bavit. Konečně kolem 17.00 hodiny mu došla slova a my mohli vyrazit. Na přední skla autobusu jsme nalepili cedule "Kavkaz", aby každému celníkovi bylo jasné, že se nejedná o albánské uprchlíky, ale o dobrodruhy, prahnoucí po krásách ruských velehor.
Hlavního vedoucího zájezdu Jardu Volného jsem poznal na loňské akci. Ve svých 63 letech se těšil skvělé kondici. Vloni jsme přecházeli celý hlavní hřeben Berniny s plnou zátěží a já měl co dělat, abych mu stačil. Navíc celý život strávil v horách a tak má nedocenitelné zkušenosti. Na Kavkaze byl několikrát ještě před revolucí. Zná i jižní gruzínskou část Kavkazu. Je to vyrovnaný a přátelský chlap. Druhého pomocného průvodce Petra jsem poznal až zde. Jel v druhém autobuse a ani při následujícím pobytu v horách jsme neměli příliš příležitostí poznat jeden druhého.

Za teplého srpnového večera jsme dorazili do Popradu na nádraží, kde na nás čekali naši souputníci ze Slovenska. Mně zde utekl plyn z jedné propanbutanové bomby. Trochu jsem tím zamořil autobus. Konečně jsme byla celá výprava pohromadě a my mohli s konečnou platností rozdělit lidi do obou autobusů. Bohužel díky vazbám jednotlivých skupin jsme tak učinili ne rovnoměrně. A to na náš úkor. V našem autobusu bylo asi 36 lidí a dva řidiči, v druhém o tři méně. Celá "zadní pětka" byla zavalená materiálem a autobus seděl na nápravách.

Hodinu po půlnoci jsme dorazili před přechod ve Vyšném Německém. U poslední pumpy jsme dotankovali zásoby pitné vody a nafty a vstoupili do jámy lvové. Po dvou hodinách jsme vystáli frontu a naivně si mysleli, že teď už to bude odsýpat. Ha, ha. Odbavení na slovenské straně jakž takž proběhlo dle našich představ, ale zato na ukrajinské! Představte si stav mobilizace, stojíte někde v teplé noci, všude smrad z výfuků a vyteklé nafty, kolem vás zjevy v cizích uniformách s kalašnikovy a nikdo nic neví, nikdo nic neorganizuje a zdánlivě se nic neděje. A čas utíká. Vzpomínám si, jak nám pan K. na jedné organizační schůzce téměř spiklenecky oznámil, že je v kontaktu s jakousi firmou, která za nás celé odbavení na hranici udělá a že je vše tudíž připraveno. To si opravdu nedovedu ani představit. V tomhle bordelu shánět ještě nějakého mafiána. Když už i otupělí Ukrajinci usoudili, že bychom zde zastavili provoz na celé týdny, kdosi nám poradil, že si musíme nejdříve zaplatit zdravotní pojištění /medicinskaja strachovka/ pro Ukrajinu. Nic nepomohly naše protesty, že jsme pojištěni u Kooperativy do I.UIAA. Ne. Chcete dál? Zaplaťte každý tři dolary a pak se uvidí. Dále jsme prošli jakýmsi turniketem, kde nás patrně prosvítili a zkontrolovali pasy s razítkem OBMEN, které jsme si museli pořídit již doma na místní pasovce. Mezitím Jarda (hlavní průvodce) s řidiči vybavovali automobilovou kontrolu. Na jízdní list nutno napsat celou trasu a seznam cestujících a nechat si dát razítko TRANSIT. Celní kontrola autobusu kupodivu neproběhla žádná. A to na žádném přechodu ani na zpáteční cestě. Když jsme nashromáždili dostatečné množství bumážek s razítkama (AK,PK,CK) a měli v ruce papír pro výstupní kontrolu (viezd), osmělili jsem se za ranního kuropění opustit celní prostor. Sláva, závora se zvedá. Někteří již zde museli pozměnit svoje představy o časovém průběhu celé expedice. Tahle mašinérie nás čekala ještě dvakrát a to samé na zpáteční cestě. A to ještě nemluvím o různých kontrolách ve vnitrozemí. Však uvidíme.

Jedeme kolem Užgorodu a následně hornatou a chudou krajinou Zakarpatské Ukrajiny. Stav mezinárodní silnice na Kijev nám ale nedovoluje překračovat příliš často 40 km za hodinu. Alespoň si můžeme v klidu vychutnat okolní krajinu. Kolem silnice občas zahlédneme děti prodávající houby, borůvky, švestky a jablka. Dřevěné chaloupky jako v nějakém skanzenu. Tak tohle byla ještě před válkou Československá republika. Zdá se, že se tady od těch dob příliš nezměnilo. Odpoledne se dostáváme do ukrajinské roviny, kolem 17. hodiny míjíme Lvov. Za devět hodin máme za sebou 300 km ukrajinských cest. V noci jezdit nesmíme a tak asi kolem 19.00 hodiny zastavujeme kousek před Žitomirem na jednom z mála parkovišť uprostřed borového lesa. Sjíždíme po lesní cestě kousek od hlavní cesty, abychom nebyli na očích místním gangům a mohli se v klidu vyspat. Je teplo a rychle se stmívá. První kemp mi přesvědčuje o tom, že jsem doma opět něco nechal - tentokrát lžíci. Jarda má naštěstí dvě. Je to přece jen starý mazák. Do stanů nás zahání mračna komárů.

Neděle 9.8.98
Jak se večer rychle setmělo, tak se ráno rychle rozednilo. Odjíždíme v 6.00. Cestou jsou vidět na předměstích nedokončené haciendy a paláce s cimbuřími. Nevím, co si o tom mám myslet. Jinak se bydlí v panelácích, na vesnicích jsou malé domky, co se u nás stavěly za první republiky. Kolem Kijeva je již celkem dobrá silnice dálničního typu, kde si to uháníme i 80 km za hodinu. V 10.00 vjíždíme do Kijeva. Přejíždíme mohutný Dněpr. Dochází nám pitná voda. Snad ji tady ve městě seženeme. Sjíždíme z hlavního tahu do sídliště. Zde se několikrát ptáme na zdroj pitné vody, až dorazíme k jakémusi dopravnímu podniku. Vítá nás vrátný a za pár piv pouští do areálu s rezavými vraky nákladní techniky tři dobrovolníky. "Je zde hlubinný vrt, charošaja voda!", ubezpečuje nás. Hodinu zde nosíme PET láhve k vrátnici a zpět. Napojte dva autobusy z jednoho kohoutku! Ale voda byla opravdu dobrá. Odpoledne jedeme směr Poltava. Dostáváme pokutu za předjíždění 10, DEM. Charkov objíždíme ve směru na Izjum, což znamená podle Jardy v překladu "rozinky". Nejedeme po hlavní silnici a tak prázdná cesta celkem utíká (50-60km/hod). Kolem silnice jsou nedozírné lány slunečnice a občas i obilí. Hledáme vhodné místo k přenocování. Po 19.00 hodině začíná být situace kritická, stmívá se. Vezmeme za vděk pokosenému poli a stohu slámy. V noci přihází bouřka. Kluci, kteří spali pod širákem zalézají do stohu.

Pondělí 10.8.98
Po pár kilometrech ranní jízdy se dostáváme k jezeru. Zde se otužilci chvíli cachtají ve studené vodě a plaší ryby místním rybářům. Na výjezdu na hlavní silnici u Izjumu ve směru na Doněck nás staví DAI (dopravní a automobilová inspekcija). Spíš se dá ale zkratka vysvětlit "daj" vzjátku - úplatek a můžeš pokračovat. Zde se dozvídáme, že doklad nazývaný DOZVIL, o němž mluvil K. velmi tajemně, je obyčejný jízdní list. Pokračujeme kupodivu bez ztráty desítky. Stavíme pro naftu u nově postavené benzinové stanice. Za cigára doplníme i zásoby pitné vody. Obavy z nedostatku pohonných hmot se nepotvrdily. Litr nafty tu stojí 1,3 Rb, což je v přepočtu 1USD/6Rb zhruba 8 Kč. Tahle informace je ale v místních podmínkách celkem nepodstatná, neboť kurz Rb/USD se mění každý den. Za deště projíždíme dnes již odumírající a vytěženou doněckou pánví, připomínající vlastivědu a zeměpis základní školy.
Ve 13.00 hodin se dostáváme na rusko-ukrajinskou hranici. Jsme zde sami, ale přesto zde strávíme 7 hodin licitací s místními oficíry. To, co jsme prodělali v Užgorodu, zde je jak na ukrajinské, tak také na ruské straně. Ukrajincům se nelíbí, že nemáme na jízdním listu razítko TRANZIT z vjezdu do Ukrajiny a jeden náš pasažér nemá toto razítko ani v pasu. Velitel je patrně úspěšně vyléčený alkoholik, neboť náš návrh na řešení jednou butilkou vodky uraženě odmítá. Následuje půlhodina nejistoty. Vrátí nás pro razítko do Užgorodu? Musíme přidat. Stojí nás to 50 USD. Další 3 hodiny trávíme na ruské straně, když musíme na pasové kontrole vysvětlovat, že přestože je pozvání určeno pro českou CK, jedou s námi i Poláci. Zde to spraví dárkové balení ginu, cigára a 5 plechovek Radegastu. Na další kontrole čekáme než dorazí nová směna, neboť stará je patrně upracovaná k smrti. Na automobilové kontrole dáváme technikovi v montérkách dvě piva již předem. Ještě zaplatit pojištění 2,5 USD/osobu a 10 USD za autobus a už si to hasíme po ruských cestách. Bohužel ne daleko. Po 2 minutách vjíždíme do města, kde nás vítá další závora. Co je zas tohle? Průjezd pohraničním městem - platíme za každý autobus 10 USD. Není to špatná živnost. Postavíte prostě závoru, na rukáv si dáte nějakou pásku a vybíráte. Už dávno se setmělo a tak za tmy zastavujeme na prvním možném místě, odevzdaně opouštíme autobus a rychle stavíme stany přímo u silnice s nadějí, že dnešní zážitky rychle zaspíme.

Úterý 11.8.98
Ráno musíme posunout hodinky o hodinu dopředu. Vstáváme již v pět. Ranní toaleta ve slunečnicovém poli, teplá polévka, sbalení a pádíme dál. Cesty zde kolem Rostova na Donu jsou v pěkném stavu. V osm hodin přejíždíme Don. Most přes řeku je střežen kontrolou GAI. Další kontrola - průjezd Krasnodarským krajem 40 USD. Zde se také k odstavenému autobusu připlazí babička se svým beznohým a slepým asi 40tiletým synkem. Výjev jako z "Mrazíka". "Dajte rublik, pažalsta". Dávám žebračce 5 rublů a pomalu mi za to líbá ruce. Kluci zapalují cigaretu a vkládají ji synkovi do úst. Dozvídáme se o tragickém životě této dvojice víc. Synkovi bouchnul granát pod nohama někde v Afghanistánu. Žili spolu potom asi 300 km severně od Moskvy, ale protože tam byly silné mrazy a neměli co jíst, příbuzní je převezli na jih k Černému moři, kde něco roste na poli a je zde teplo. Živí se, kdo jim co dá.
Opouštíme oblast Rostova a po téměř perfektní asfaltce míjíme první cedule s nápisem Miněrálnyje vody a Pjatigorsk zvěstující, že se blížíme k cíli. Cestou projíždíme zapálenou stepí. Asi 200 km před Pjatigorskem dostáváme pokutu za překročenou rychlost (světe div se, ale šofér zřejmě v euforii z pěkné silnice na to více šlápnul). Při této zastávce si našinci nezapomněli vyfotit obrněný transportér, stojící u kontrolního stanoviště a tak je to stojí celý nový film, který důstojník demonstrativně vytahuje z aparátu na světlo boží. A nás to stojí další hodinu a flašku rumu. Kolem 17. hodiny se ze stepi zvedne skupina prvních kopečků. Vítá nás Pjatigorsk. Zde se zastavíme a vyměníme si za USD nějaké rubly. Směrovky "měždunarodnaja gastinica INTERTURIST" nás dovedou k hotelu. Zde máme asi 1,5 hodiny na směnu. Kurz v bance : 6,22 RB/$. Žádné potvrzení o směně se do 500 USD nepotřebuje. Za Pjatigorskem přijíždíme k dalšímu zátarasu. Zde tentokrát váží přetížení náprav. Ani jeden z našich autobusů neprojde. Platíme 250 rublů pokuty. A další hodina je pryč. Zde čas nic neznamená. Koneckonců ani člověk. Je nám jasné, že ani dnes do tábora nedorazíme. Již za setmění míjíme na velké křižovatce stanici GAI a zabočujeme do údolí řeky Baksan. V dáli je vidět osvětlené město Nalčik, kde jsme se měli zastavit na místní vojenské správě pro povolení vstupu do pohraniční zóny. Kdo ale na nás bude čekat. Ve tmě bychom tam byli zbyteční. Snad to vyřídí ředitel alplágru Něpějev, kterého máme kontaktovat. Projíždíme podhorskými vesnicemi, které lemují cestu kolem divoké řeky Baksan. V tomto kraji žijí muslimské národy Balkarců a Kabardinců.

Hledáme tábořiště. Před hornickým městem Tyrnauz zabočujeme na jakési odpočívadlo. Skvělé místo. Je zde pramen minerální vody tzv. "narzan", nějaký kiosk a hlavně klid. Je cítit čerstvý vzduch z nedalekých hor. Každému se zvedne nálada o 100%. Zanedlouho po zabydlení zabočují na parkoviště dvě auta. Vylézají z nich čtyři chasníci a zvědavě nás začínají okukovat. Tuším problémy. Seberu v sobě zbytek důvěry ve zdraví lidský rozum a jdu vyjednávat. "Zdravstvujte, co byste si přáli pánové?", začínám opatrně. "Ničevo, jen posedět a popit". To zní podezřele. Všichni čtyři jsou v nejlepším věku a dobře urostlí. Asi bychom jim špatně rozmlouvali jejich rozhodnutí. Jsou to muži činu. Vytahují ihned lahev vodky. Dobře, urazil bych je, kdybych se nenapil. "Spacíbo, my alpinisti z Čechoslovakii, my zděs tolko adnů noč bůděm nočeváť."´, pokouším se vysvětlit naši přítomnost. K naší diskusní skupině se přidávají další zvědavci z naší výpravy - tenhle novinář z Olomouce bude mít asi o čem psát. Vodka jde z ruky do ruky a za chvíli končí prázdná v křoví. "Davájtě posedíť zděs" a usedáme kolem lavice, určené k těmto piknikům. Mluvčí ruské delegace vydá rázné povely a vytahuje další lahvinku. Mladý řidič nasedá zpět do pěkného černého seatu, na místě protočí kola a v oblacích prachu mizí divokou jízdou ve tmě, aby se za 20 minut vrátil a přivezl další zásoby vodky a ještě teplých bramborových placek s ovčím sýrem. "My ně Ruskie, my Balkarci, panimájetě?", prozrazuje tajemství pohostinného chování snědý Chazan. Mně osobně je nejvíce sympatický Radim, který studoval snad někde v Maďarsku a nyní podniká. Patří mu i toto odpočívadlo. "Sejčás zděs možno vsjo pakupiť. Vsjů dolínu i góry." Sedíme, povídáme si o fotbale, o horách, o dnešním podnikání v Rusku, o válce na Kavkaze, Stalinově odplatě na zdejších národech a s přibývajícím alkoholem se zbavujeme poslední špetky nedůvěry. Hodiny tiché noci plynou v družném rozhovoru. Kolem půl čtvrté se vytratím, zalezu do spacáku pod nedaleký přístřešek a v mžiku usínám.

Středa
Za necelé tři hodiny se kupodivu svěží probouzím do nádherného, slunečného rána. Naši kamarádi jsou již pryč, o zbytku noci referují potácející se kluci z Olomouce. Osvěžím se v chladné vodě pramene a jdu nafilmovat pár prvních záběrů z kavkazských hor a zpěněné vody divokého Baksanu. Z pod kiosku vylézá vytahaná fena nějakého kříženého ohaře ze své nory, aby vyžebrala pro svá štěňata něco na zub. Vyrážíme na poslední úsek naší cesty na Kavkaz. Před městem Tyrnauz nás čeká poslední GAI kontrola. Zde se kupodivu setkáme s nezvyklou ochotou a téměř laskavým přístupem. Oficír se nám omlouvá, že musíme počkat na paní velitelku místní policie, že ona jediná nám dá razítko, abychom neměli již žádné problémy. Kamsi telefonuje a za chvíli opravdu přijede volha a z ní vystupuje velice pohledná mladá důstojnice. Následujeme ji s Jardou do strážní věže, která zároveň slouží jako kancelář. Sloužící voják nás "pobaví", když nám za zády vystřelí z pistole. Dostaneme od sympaťandy pečátku a cesta do hor je volná.

Stavíme se na místním bazaru. Nakupujeme zásoby jídla na první týden. Je zde všeho dostatek. Zelenina a ovoce jsou zde o něco levnější než u nás, jinak to vyjde celkem nastejno. Hlavně dovážené zboží. Jen maso bych tu neměl odvahu koupit. Celé půlky hovězího se válí na slunci celý den. Bezva kuchyně pro houfy much. Kousek za městem zastavujeme u památníku prvních dobyvatelů Elbrusu. Vstupujeme do Národního parku Prielbrusije. V dáli se bělají první vrcholy. Je to majestátní čtyřtisícový Donguz Orun.

S přibývajícími kilometry se zhoršuje cesta. Na jednom místě je provizorně zprůjezdněná po kamenné lavině. V horní části doliny nad osadou Elbrus odbočujeme u alplágru Adyl-Su do údolí Adyl-Su. Po 6 km jízdy po úzké kamenité stoupající cestě se dostaneme k mostu, který nebudí příliš důvěru. Vystoupíme a poslední stovky metrů dojdeme k našemu alplágru Elbrus již pěšky. Je poledne. Po 4,5 dnech strastiplné jízdy jsme na místě.
..... pokračování z hor