Cesta na Kavkaz. a ..... pokračování z
hor
(z deníku vedlejšího průvodce)
Pátek 7.8.1998
Cesta z Plzně do Prahy k metru utekla jako voda. Auto mi Zdenouš odvezl zpátky. Horší
bylo, když jsem musel dva batohy a bednu jídla vzít do "teplých" a
přesunout se metrem někam na Pankrác. Místo odjezdu jsem znal z loňské akce. Byl
jsem zde asi první, ale po chvíli se začali trousit další exoti zavalení báglama.
Přijel náš autobus z ČSAD Hradec Králové. Řidiči však nejsou informováni o
další trase a nebo mylně. Netuší, že musí nabírat v Brně a Olomouci další lidi
a začíná první dohadování a mně začalo být horko. Po telefonátu s CK, který
stejně nic neřešil, jsem rozhodl o budoucí trase. V Brně a Olomouci jsem naložil
lidi do již přeplněného autobusu a ujistil je, že v Ostravě bude čekat ještě
jeden a že nebudou stát celou cestu až na Kavkaz.
Na ostravském shromaždišti panoval dobrý zmatek. Asi dvě hodiny jsem chodil mezi
skupinkami klientů a dával si dohromady seznam přítomných. Poté si majitel cestovní
kanceláře (budeme ho nazývat tajemně pan "K") udělal "tiskovku" a
ve stručnosti asi v jedné hodině nám všem namaloval, čím se budeme v
následujících dvou týdnech bavit. Konečně kolem 17.00 hodiny mu došla slova a my
mohli vyrazit. Na přední skla autobusu jsme nalepili cedule "Kavkaz", aby
každému celníkovi bylo jasné, že se nejedná o albánské uprchlíky, ale o
dobrodruhy, prahnoucí po krásách ruských velehor.
Hlavního vedoucího zájezdu Jardu Volného jsem poznal na loňské akci. Ve svých 63
letech se těšil skvělé kondici. Vloni jsme přecházeli celý hlavní hřeben Berniny
s plnou zátěží a já měl co dělat, abych mu stačil. Navíc celý život strávil v
horách a tak má nedocenitelné zkušenosti. Na Kavkaze byl několikrát ještě před
revolucí. Zná i jižní gruzínskou část Kavkazu. Je to vyrovnaný a přátelský
chlap. Druhého pomocného průvodce Petra jsem poznal až zde. Jel v druhém autobuse a
ani při následujícím pobytu v horách jsme neměli příliš příležitostí poznat
jeden druhého.
Za teplého srpnového večera jsme dorazili do Popradu na nádraží, kde na nás čekali
naši souputníci ze Slovenska. Mně zde utekl plyn z jedné propanbutanové bomby. Trochu
jsem tím zamořil autobus. Konečně jsme byla celá výprava pohromadě a my mohli s
konečnou platností rozdělit lidi do obou autobusů. Bohužel díky vazbám
jednotlivých skupin jsme tak učinili ne rovnoměrně. A to na náš úkor. V našem
autobusu bylo asi 36 lidí a dva řidiči, v druhém o tři méně. Celá "zadní
pětka" byla zavalená materiálem a autobus seděl na nápravách.
Hodinu po půlnoci jsme dorazili před přechod ve Vyšném Německém. U poslední pumpy
jsme dotankovali zásoby pitné vody a nafty a vstoupili do jámy lvové. Po dvou
hodinách jsme vystáli frontu a naivně si mysleli, že teď už to bude odsýpat. Ha,
ha. Odbavení na slovenské straně jakž takž proběhlo dle našich představ, ale zato
na ukrajinské! Představte si stav mobilizace, stojíte někde v teplé noci, všude
smrad z výfuků a vyteklé nafty, kolem vás zjevy v cizích uniformách s kalašnikovy a
nikdo nic neví, nikdo nic neorganizuje a zdánlivě se nic neděje. A čas utíká.
Vzpomínám si, jak nám pan K. na jedné organizační schůzce téměř spiklenecky
oznámil, že je v kontaktu s jakousi firmou, která za nás celé odbavení na hranici
udělá a že je vše tudíž připraveno. To si opravdu nedovedu ani představit. V
tomhle bordelu shánět ještě nějakého mafiána. Když už i otupělí Ukrajinci
usoudili, že bychom zde zastavili provoz na celé týdny, kdosi nám poradil, že si
musíme nejdříve zaplatit zdravotní pojištění /medicinskaja strachovka/ pro
Ukrajinu. Nic nepomohly naše protesty, že jsme pojištěni u Kooperativy do I.UIAA. Ne.
Chcete dál? Zaplaťte každý tři dolary a pak se uvidí. Dále jsme prošli jakýmsi
turniketem, kde nás patrně prosvítili a zkontrolovali pasy s razítkem OBMEN, které
jsme si museli pořídit již doma na místní pasovce. Mezitím Jarda (hlavní průvodce)
s řidiči vybavovali automobilovou kontrolu. Na jízdní list nutno napsat celou trasu a
seznam cestujících a nechat si dát razítko TRANSIT. Celní kontrola autobusu kupodivu
neproběhla žádná. A to na žádném přechodu ani na zpáteční cestě. Když jsme
nashromáždili dostatečné množství bumážek s razítkama (AK,PK,CK) a měli v ruce
papír pro výstupní kontrolu (viezd), osmělili jsem se za ranního kuropění opustit
celní prostor. Sláva, závora se zvedá. Někteří již zde museli pozměnit svoje
představy o časovém průběhu celé expedice. Tahle mašinérie nás čekala ještě
dvakrát a to samé na zpáteční cestě. A to ještě nemluvím o různých kontrolách
ve vnitrozemí. Však uvidíme.
Jedeme kolem Užgorodu a následně hornatou a chudou krajinou Zakarpatské Ukrajiny. Stav
mezinárodní silnice na Kijev nám ale nedovoluje překračovat příliš často 40 km za
hodinu. Alespoň si můžeme v klidu vychutnat okolní krajinu. Kolem silnice občas
zahlédneme děti prodávající houby, borůvky, švestky a jablka. Dřevěné chaloupky
jako v nějakém skanzenu. Tak tohle byla ještě před válkou Československá
republika. Zdá se, že se tady od těch dob příliš nezměnilo. Odpoledne se
dostáváme do ukrajinské roviny, kolem 17. hodiny míjíme Lvov. Za devět hodin máme
za sebou 300 km ukrajinských cest. V noci jezdit nesmíme a tak asi kolem 19.00 hodiny
zastavujeme kousek před Žitomirem na jednom z mála parkovišť uprostřed borového
lesa. Sjíždíme po lesní cestě kousek od hlavní cesty, abychom nebyli na očích
místním gangům a mohli se v klidu vyspat. Je teplo a rychle se stmívá. První kemp mi
přesvědčuje o tom, že jsem doma opět něco nechal - tentokrát lžíci. Jarda má
naštěstí dvě. Je to přece jen starý mazák. Do stanů nás zahání mračna
komárů.
Neděle 9.8.98
Jak se večer rychle setmělo, tak se ráno rychle rozednilo. Odjíždíme v 6.00. Cestou
jsou vidět na předměstích nedokončené haciendy a paláce s cimbuřími. Nevím, co
si o tom mám myslet. Jinak se bydlí v panelácích, na vesnicích jsou malé domky, co
se u nás stavěly za první republiky. Kolem Kijeva je již celkem dobrá silnice
dálničního typu, kde si to uháníme i 80 km za hodinu. V 10.00 vjíždíme do Kijeva.
Přejíždíme mohutný Dněpr. Dochází nám pitná voda. Snad ji tady ve městě
seženeme. Sjíždíme z hlavního tahu do sídliště. Zde se několikrát ptáme na
zdroj pitné vody, až dorazíme k jakémusi dopravnímu podniku. Vítá nás vrátný a
za pár piv pouští do areálu s rezavými vraky nákladní techniky tři dobrovolníky.
"Je zde hlubinný vrt, charošaja voda!", ubezpečuje nás. Hodinu zde nosíme
PET láhve k vrátnici a zpět. Napojte dva autobusy z jednoho kohoutku! Ale voda byla
opravdu dobrá. Odpoledne jedeme směr Poltava. Dostáváme pokutu za předjíždění 10,
DEM. Charkov objíždíme ve směru na Izjum, což znamená podle Jardy v překladu
"rozinky". Nejedeme po hlavní silnici a tak prázdná cesta celkem utíká
(50-60km/hod). Kolem silnice jsou nedozírné lány slunečnice a občas i obilí.
Hledáme vhodné místo k přenocování. Po 19.00 hodině začíná být situace
kritická, stmívá se. Vezmeme za vděk pokosenému poli a stohu slámy. V noci
přihází bouřka. Kluci, kteří spali pod širákem zalézají do stohu.
Pondělí 10.8.98
Po pár kilometrech ranní jízdy se dostáváme k jezeru. Zde se otužilci chvíli
cachtají ve studené vodě a plaší ryby místním rybářům. Na výjezdu na hlavní
silnici u Izjumu ve směru na Doněck nás staví DAI (dopravní a automobilová
inspekcija). Spíš se dá ale zkratka vysvětlit "daj" vzjátku - úplatek a
můžeš pokračovat. Zde se dozvídáme, že doklad nazývaný DOZVIL, o němž mluvil K.
velmi tajemně, je obyčejný jízdní list. Pokračujeme kupodivu bez ztráty desítky.
Stavíme pro naftu u nově postavené benzinové stanice. Za cigára doplníme i zásoby
pitné vody. Obavy z nedostatku pohonných hmot se nepotvrdily. Litr nafty tu stojí 1,3
Rb, což je v přepočtu 1USD/6Rb zhruba 8 Kč. Tahle informace je ale v místních
podmínkách celkem nepodstatná, neboť kurz Rb/USD se mění každý den. Za deště
projíždíme dnes již odumírající a vytěženou doněckou pánví, připomínající
vlastivědu a zeměpis základní školy.
Ve 13.00 hodin se dostáváme na rusko-ukrajinskou hranici. Jsme zde sami, ale přesto zde
strávíme 7 hodin licitací s místními oficíry. To, co jsme prodělali v Užgorodu,
zde je jak na ukrajinské, tak také na ruské straně. Ukrajincům se nelíbí, že
nemáme na jízdním listu razítko TRANZIT z vjezdu do Ukrajiny a jeden náš pasažér
nemá toto razítko ani v pasu. Velitel je patrně úspěšně vyléčený alkoholik,
neboť náš návrh na řešení jednou butilkou vodky uraženě odmítá. Následuje
půlhodina nejistoty. Vrátí nás pro razítko do Užgorodu? Musíme přidat. Stojí nás
to 50 USD. Další 3 hodiny trávíme na ruské straně, když musíme na pasové kontrole
vysvětlovat, že přestože je pozvání určeno pro českou CK, jedou s námi i Poláci.
Zde to spraví dárkové balení ginu, cigára a 5 plechovek Radegastu. Na další
kontrole čekáme než dorazí nová směna, neboť stará je patrně upracovaná k smrti.
Na automobilové kontrole dáváme technikovi v montérkách dvě piva již předem.
Ještě zaplatit pojištění 2,5 USD/osobu a 10 USD za autobus a už si to hasíme po
ruských cestách. Bohužel ne daleko. Po 2 minutách vjíždíme do města, kde nás
vítá další závora. Co je zas tohle? Průjezd pohraničním městem - platíme za
každý autobus 10 USD. Není to špatná živnost. Postavíte prostě závoru, na rukáv
si dáte nějakou pásku a vybíráte. Už dávno se setmělo a tak za tmy zastavujeme na
prvním možném místě, odevzdaně opouštíme autobus a rychle stavíme stany přímo u
silnice s nadějí, že dnešní zážitky rychle zaspíme.
Úterý 11.8.98
Ráno musíme posunout hodinky o hodinu dopředu. Vstáváme již v pět. Ranní toaleta
ve slunečnicovém poli, teplá polévka, sbalení a pádíme dál. Cesty zde kolem
Rostova na Donu jsou v pěkném stavu. V osm hodin přejíždíme Don. Most přes řeku je
střežen kontrolou GAI. Další kontrola - průjezd Krasnodarským krajem 40 USD. Zde se
také k odstavenému autobusu připlazí babička se svým beznohým a slepým asi
40tiletým synkem. Výjev jako z "Mrazíka". "Dajte rublik,
pažalsta". Dávám žebračce 5 rublů a pomalu mi za to líbá ruce. Kluci
zapalují cigaretu a vkládají ji synkovi do úst. Dozvídáme se o tragickém životě
této dvojice víc. Synkovi bouchnul granát pod nohama někde v Afghanistánu. Žili
spolu potom asi 300 km severně od Moskvy, ale protože tam byly silné mrazy a neměli co
jíst, příbuzní je převezli na jih k Černému moři, kde něco roste na poli a je zde
teplo. Živí se, kdo jim co dá.
Opouštíme oblast Rostova a po téměř perfektní asfaltce míjíme první cedule s
nápisem Miněrálnyje vody a Pjatigorsk zvěstující, že se blížíme k cíli. Cestou
projíždíme zapálenou stepí. Asi 200 km před Pjatigorskem dostáváme pokutu za
překročenou rychlost (světe div se, ale šofér zřejmě v euforii z pěkné silnice na
to více šlápnul). Při této zastávce si našinci nezapomněli vyfotit obrněný
transportér, stojící u kontrolního stanoviště a tak je to stojí celý nový film,
který důstojník demonstrativně vytahuje z aparátu na světlo boží. A nás to stojí
další hodinu a flašku rumu. Kolem 17. hodiny se ze stepi zvedne skupina prvních
kopečků. Vítá nás Pjatigorsk. Zde se zastavíme a vyměníme si za USD nějaké
rubly. Směrovky "měždunarodnaja gastinica INTERTURIST" nás dovedou k hotelu.
Zde máme asi 1,5 hodiny na směnu. Kurz v bance : 6,22 RB/$. Žádné potvrzení o
směně se do 500 USD nepotřebuje. Za Pjatigorskem přijíždíme k dalšímu zátarasu.
Zde tentokrát váží přetížení náprav. Ani jeden z našich autobusů neprojde.
Platíme 250 rublů pokuty. A další hodina je pryč. Zde čas nic neznamená.
Koneckonců ani člověk. Je nám jasné, že ani dnes do tábora nedorazíme. Již za
setmění míjíme na velké křižovatce stanici GAI a zabočujeme do údolí řeky
Baksan. V dáli je vidět osvětlené město Nalčik, kde jsme se měli zastavit na
místní vojenské správě pro povolení vstupu do pohraniční zóny. Kdo ale na nás
bude čekat. Ve tmě bychom tam byli zbyteční. Snad to vyřídí ředitel alplágru
Něpějev, kterého máme kontaktovat. Projíždíme podhorskými vesnicemi, které
lemují cestu kolem divoké řeky Baksan. V tomto kraji žijí muslimské národy
Balkarců a Kabardinců.
Hledáme tábořiště. Před hornickým městem Tyrnauz zabočujeme na jakési
odpočívadlo. Skvělé místo. Je zde pramen minerální vody tzv. "narzan",
nějaký kiosk a hlavně klid. Je cítit čerstvý vzduch z nedalekých hor. Každému se
zvedne nálada o 100%. Zanedlouho po zabydlení zabočují na parkoviště dvě auta.
Vylézají z nich čtyři chasníci a zvědavě nás začínají okukovat. Tuším
problémy. Seberu v sobě zbytek důvěry ve zdraví lidský rozum a jdu vyjednávat.
"Zdravstvujte, co byste si přáli pánové?", začínám opatrně.
"Ničevo, jen posedět a popit". To zní podezřele. Všichni čtyři jsou v
nejlepším věku a dobře urostlí. Asi bychom jim špatně rozmlouvali jejich
rozhodnutí. Jsou to muži činu. Vytahují ihned lahev vodky. Dobře, urazil bych je,
kdybych se nenapil. "Spacíbo, my alpinisti z Čechoslovakii, my zděs tolko adnů
noč bůděm nočeváť."´, pokouším se vysvětlit naši přítomnost. K naší
diskusní skupině se přidávají další zvědavci z naší výpravy - tenhle novinář
z Olomouce bude mít asi o čem psát. Vodka jde z ruky do ruky a za chvíli končí
prázdná v křoví. "Davájtě posedíť zděs" a usedáme kolem lavice,
určené k těmto piknikům. Mluvčí ruské delegace vydá rázné povely a vytahuje
další lahvinku. Mladý řidič nasedá zpět do pěkného černého seatu, na místě
protočí kola a v oblacích prachu mizí divokou jízdou ve tmě, aby se za 20 minut
vrátil a přivezl další zásoby vodky a ještě teplých bramborových placek s ovčím
sýrem. "My ně Ruskie, my Balkarci, panimájetě?", prozrazuje tajemství
pohostinného chování snědý Chazan. Mně osobně je nejvíce sympatický Radim, který
studoval snad někde v Maďarsku a nyní podniká. Patří mu i toto odpočívadlo.
"Sejčás zděs možno vsjo pakupiť. Vsjů dolínu i góry." Sedíme,
povídáme si o fotbale, o horách, o dnešním podnikání v Rusku, o válce na Kavkaze,
Stalinově odplatě na zdejších národech a s přibývajícím alkoholem se zbavujeme
poslední špetky nedůvěry. Hodiny tiché noci plynou v družném rozhovoru. Kolem půl
čtvrté se vytratím, zalezu do spacáku pod nedaleký přístřešek a v mžiku
usínám.
Středa
Za necelé tři hodiny se kupodivu svěží probouzím do nádherného, slunečného
rána. Naši kamarádi jsou již pryč, o zbytku noci referují potácející se kluci z
Olomouce. Osvěžím se v chladné vodě pramene a jdu nafilmovat pár prvních záběrů
z kavkazských hor a zpěněné vody divokého Baksanu. Z pod kiosku vylézá vytahaná
fena nějakého kříženého ohaře ze své nory, aby vyžebrala pro svá štěňata
něco na zub. Vyrážíme na poslední úsek naší cesty na Kavkaz. Před městem Tyrnauz
nás čeká poslední GAI kontrola. Zde se kupodivu setkáme s nezvyklou ochotou a
téměř laskavým přístupem. Oficír se nám omlouvá, že musíme počkat na paní
velitelku místní policie, že ona jediná nám dá razítko, abychom neměli již
žádné problémy. Kamsi telefonuje a za chvíli opravdu přijede volha a z ní vystupuje
velice pohledná mladá důstojnice. Následujeme ji s Jardou do strážní věže, která
zároveň slouží jako kancelář. Sloužící voják nás "pobaví", když
nám za zády vystřelí z pistole. Dostaneme od sympaťandy pečátku a cesta do hor je
volná.
Stavíme se na místním bazaru. Nakupujeme zásoby jídla na první týden. Je zde všeho
dostatek. Zelenina a ovoce jsou zde o něco levnější než u nás, jinak to vyjde celkem
nastejno. Hlavně dovážené zboží. Jen maso bych tu neměl odvahu koupit. Celé půlky
hovězího se válí na slunci celý den. Bezva kuchyně pro houfy much. Kousek za městem
zastavujeme u památníku prvních dobyvatelů Elbrusu. Vstupujeme do Národního parku
Prielbrusije. V dáli se bělají první vrcholy. Je to majestátní čtyřtisícový
Donguz Orun.
S přibývajícími kilometry se zhoršuje cesta. Na jednom místě je provizorně
zprůjezdněná po kamenné lavině. V horní části doliny nad osadou Elbrus odbočujeme
u alplágru Adyl-Su do údolí Adyl-Su. Po 6 km jízdy po úzké kamenité stoupající
cestě se dostaneme k mostu, který nebudí příliš důvěru. Vystoupíme a poslední
stovky metrů dojdeme k našemu alplágru Elbrus již pěšky. Je poledne. Po 4,5 dnech
strastiplné jízdy jsme na místě.
..... pokračování z hor