Netradičně na střechu Evropy
30.8.94 - zahřívací kolo
..... po nočním tranzitu z republiky přes Mnichov, Bregenz, Curich, Bern a Martigny se
dostáváme kolem desáté do oblasti Chamonix pod náš kopec. Lanové družstvo je kolem
poledne připraveno vyrazit. Povely jsou jednoznačné - jídlo na pět dní, jistota je
kulomet a počasí také nevypadá na nějaké azúro. Plánujeme pro dnešek jen takové
zahřívací kolo, abychom vypadli z civilizace a mohli se pohodlně vyspat ve stanu.
Po dvou hodinách stoupání po lesních stezkách z nás leje. Na terase
Montenvers se s lehkým srdcem rozloučíme se zástupy japonských turistů a po
několika žebřících slézáme na ledovec. Cestou koukáme po moréně kde by se daly
postavit stany, ale už je nám jasné, že najít zde suché místo bude asi problém a
tak pomalu koukáme k horizontu, kdy už na nás vykoukne něco jako chata Réquin. Brzy
ji opravdu vidíme, ale ve skutečnosti je mnohem dál a výš, než se nám v první
chvíli zdálo. Začíná se projevovat únava po probdělé noci, ale máme celkem dost
času. Nechvátáme. Ledovec je bezpečný. Kolem sedmé hodiny procházíme místem,
které by za určitých okolností mohlo posloužit jako
tábořiště. Vidina blízkosti chaty nám však nalévá
dalších sil a pokračujeme. Chata Réquin stojí na skalním výběžku asi 150 metrů
nad ledovcem. Na skále pod chatou je z dálky vidět orientační bod, kde zřejmě
začínají fixy stěnou. Ledovec je v těchto místech již méně přehledný a tak
vlézáme do boční morény příliš brzy a následujících pár desítek metrů
traverzu v sypkém materiálu je mírně hororových, nad hlavou nám na hromadě bláta a
suti visí oblázky velikosti auta, pod námi se rozšiřuje okrajová trhlina a zahučet
pod ní s takovým rozběhem bych si mohl odpustit. Jak rád se chytám prvního fixu!
Teď již jen těch 150 metrů místy kolmou stěnou, kterou příčně přerušují
travnaté lávky. Zde je nutno se soustředit na každý krok, cítím se už dobře na
dně, shruba před 24 hodinami jsme vyjížděli z Plzně a vstávali jsme naposledy před
36 hodinami, ale zde se spát ještě opravdu nedá. V půl deváté dolézáme k chatě.
Opravdu zahřívací etapa! Skoro bych se dal přemluvit k přespání přímo na chatě,
ale když už tady máme ty stany... Místa na stanování kolem chaty není příliš,
ale pod přistávací rampou posléze nacházíme opravdové pohodlí a rovné plochy pro
naše přístřešky. Raději jsme je ale pořádně zakotvili, abychom nemuseli lézt ten
proklatý výšvih pod chatou ještě jednou. Odměnou nám ale bude nádherný rozhled na
Meer de Glace a Aig.du Tacul. To ale ještě nevíme, že tento pohled uvidíme i
následující dvě rána, protože počasí nás vyzkoušelo trochu z trpělivosti.
31.7.-1.8. - čekání na Réquin
Vynucenou
přestávku využíváme k průzkumu ledopádu Séracs du Géant nad chatou, který nám
otevře cestu na Col du Midi. Blízkost chaty využíváme k zjišťění předpovědi.
Trochu mne zaráží, že i těch pár jedinců, kteří na chatě byli v době našeho
příchodu, brzy vzdávají a vracejí se zpět. Asi je láká hotelové pohodlí a
sklenka dole v baru více než vrchol. "Horu si člověk musí zasloužit",
ulidňuje holky starý horský pes Ládis poté, co jim v noci nateklo do stanu.
2.8. - vstup do nové dimenze
Třetí ráno je ale až kýčovitě krásně. Balíme a
loučíme se s "vlaštovčím hnízdem". Během dvou hodin se protáhneme
trhlinami a séraky nad chatou a otvírá se před námi plató Gl. du Géant, podél
lanovky již pak snadno dorazíme na Col du Midi. Je brzy odpoledne, nádherně, výhled
až k Monte Rose, celý vrcholový hřeben máme doslova jako na dlani. Stavíme stany a
začínáme si zvykat na výšku a UV-záření. Sedlo se později plní dalšími
několika stany. Z hřebene se vrací potácivé postavy. Je to opravdu idylické místo.
Vodu chytáme přes den po kapkách na skalách pod Aig. du Midi, ale pořád lepší než
rozhřívat sníh. Snad jediný problém je tu se záchodem. Je všude a nikde. Na takové
placce se těžko hledá soukromí. Ale brzy si zvyknou i holky. Kolem druhé ranní nás
vzbouzejí již první nedočkavci, kteří se ale chtějí vrátit zřejmě zpět stejnou
cestou. Není kam chvátat. Předpověď je optimistická. Hodláme si vyšlápnout na
Mont Bl. du Tacul.
3.8. - Mt.Blanc du Tacul
Kolem sedmé vyrážíme ze stanu i my.
Nalehko. Svah je již takřka vyprázdněný. Většina lidí je už na kopci. Cesta není
nebezpečná, nebezpeční jsou snad jen někteří nejistí turisté. Myslím, že pohled
dolů do Chamonix, kam je to vzdušnou čarou 3 km (ale svisle), nikomu zpočátku
nepřidá. V deset hodin jsme pohodlně na vrcholu. Mt. Blanc du Tacul je náš první
hřebenový vrchol.Teprve teď dostáváme ale skutečnou představu, co nás přístí
den ještě čeká a proč je Mont Blanc nejvyšší horou Evropy. Jsme ve výšce
4248m a stále ještě musíme pořádně zvednout hlavy, chceme-li spatřit náš cíl.
Odpoledne vegetíme u stanu. Zítra přijde den "D".
4.8. - vrcholový hřeben
Vstáváme tentokrát již ve tři. První vlna příznivců
nočních pochodů je už před námi a tak stoupáme svahem do sedla du Tacul opět
vlastním tempem. Kupodivu s plnou bagáží nejsme o mnoho pomalejší, nežli včera. I
v sedle Col Maudit stojí pár stanů. Svahem na Maudit stoupáme sami. Cesta je
vyšláplá a ještě dobře zmrzlá. Je asi trochu exponovanější než svah pod Tacul,
je ale kratší. V horní části se dělí na několik variant, z nichž jedna vede
přímo k vrcholu. Zvolíme kolmou cestu do sedla Col du Mt.Maudit (SMM). Poslední délku
řádně jistíme, stupy jsou tu sice hluboké, ale svah je značně strmý a čert nikdy
nespí. Na konci cesty se shodneme, že je to asi nejchoulostivější místo celého
hřebene. Traverzem obejdeme vrchol. Cesta klesá mírně do Col della Brenva (4303m).
Holky skládají zbraně a odpočívají, já s Ládisem si odběhneme na vrchol Mt.Maudit
(4465m) (MM). Vrchol je vrchol a tento je asi z celého hřebene nejmalebnější.
Žádná placka jako hlavní, žádné strkání pod křížem jako na Tacul, ale pěkně
obkročmo na hrot a nohy vyklepat do vzduchoprázdna. Asi za hodinu jsme už zase všichni
pohromadě. Ze sedla Brenva je to už jen otázka trpělivosti a vůle. Dupárna až na
vrchol, který je ale pořád ještě půl kilometru nad vámi. V půl jedné jsme tam ale
i my. Je bezvadná viditelnost, trochu fouká vítr a tak se skládáme v závětří a
hodinu se kocháme pohledem na Evropu shora. Hřebínkem, kde mi manželka zakázala
vytahovat foťák a zastavovat, jsme sestoupili na Vallotku. Noc na této chatě byla
opravdovým zážitkem, i když to zpočátku vůbec nevypadalo. Nejvíce lidí se do
chaty nahrnulo až se západem slunce, vařilo se až do deseti, vzduch byl řádně
"hustý". Když tam kdosi rozlil benzin a začal hořet jídelní koutek, rázem
se už nedalo dýchat vůbec. Vedle mne právě dodělával nějaký sedmdesátiletý kmet
(označovaný jako Cimrman), který se zřejmě rozhodl zde skonat (jaké bylo moje
překvapení, když jsme se sešli druhý den dole v Les Houches). Od dvou ráno už se
zase zastavovali lidé jdoucí nahoru. Moc jsem toho nanaspal, ale neřekl bych, že by to
bylo výškou.
5.8. - sestup
Ráno byla cesta Bossonským ledovcem uzavřená spadlou
lavinou, takže volba byla jednoznačná - dolů musíme přes Gouter. Vrchol Dome du
Gouter je spíš takovým nepatrným návrším ve svahu Mt. Blancu, ale vrchol je vrchol
- další čtyřtisícovka. Až kousek nad stanový tábor nad chatou Gouter jdeme
navázáni, pak to ale definitivně ukládáme do batohu. Na chatě se přezouváme na
letní provoz. Dolů to je ještě pěkně z kopce (převýšení kolem jednoho
kilometru), ale po skále. Jde se zajištěnou cestou po žebru, kamenné lavinky se valí
čas od času postranními roklinami. V dolní části žebra se ale traverzuje pravý
žleb a zde je dobré dávat bacha, zda zrovna něco shora nejede. Není to asi zrovna
příjemný pocit ležet někde shrbený za skalkou a nad hlavou vám létají
několikakilové šutry. V těcho místech končí pásmo nedostupnosti pro sváteční
turisty, takže čím níže klesáte, tím lidí přibývá. Zbytek cesty je vyložené
otrava. Sestupujeme až do Les Houches. Vláčkem si sjedu pro auto do Chamonix la Praz
(20km = 40 FRF !). V půl osmé je již celá skupina pohromadě a odjíždíme hledat
nocleh do oblasti Saint Gervaise. Ládis zde kdysi spal u nějakého pískového lomu. Asi
po hodině pátrání se dostáváme k jakési vodní ploše uprostřed políček a
komunikačních linek přímo uprostřed údolí. Voda v lomu je ale báječně teplá a
tak si vesměs chrochtáme.
6.8. - Chamonix
Ráno je lom obklopen rybáři. V klidu se zkulturníme a
vyrážíme si konečně prohlídnout Chamonix. Jsme zde celé dopoledne. Město má svou
atmosféru, ale Zermattu se asi díky dopravnímu ruchu nevyrovná. Odpoledne se vracíme
do Švýcarska a hledáme jezero Hongrin, které jsme si na mapě vybrali jako rájské
místečko našeho zaslouženého odpočinku. Asi po dvou hodinách pěší chůze
zakládáme tábor na břehu jezera ve výšce asi 1400m.n.m. Je zde zákaz stanování, a
tak stany nestavíme a až do setmění se cpeme jedním jídlem za druhým. Holky odpadly
v tomto maratónu dost brzy, a tak na nás dva víc zbyde. Usnul jsem přímo uprostřed
hodokvasu. Bohužel kolem půlnoci se přihnala bouřka. Začal závod ve stavění
stanů. Prohráli jsme díky konstrukci naší Gemy.