ORTLER 2000

(26.8-1.9.2000)

Koncem léta jsem se vydal s klukama Vychytilovejma do skupiny Ortleru. Hlavním cílem byl pochopitelně vrchol této nejvyšší hory východních Alp (neberu -li skupinu Berninu, ale asi bych měl), ale nebyl to cíl jediný.

    Na první část výletu jsem navrhl trek k vrcholu Mounte Zebrú dolinou Unterer Ortler Ferner z vesničky Trafoi. Fero to odsouhlasil a mladej Jenda se diplomaticky zdržel hlasu. Po 600 km jsme se ale nejdříve dobře vyspali v pěkném kempu v Trafoi (cca 10 DM na osobu). Od stanu jsme pozorovali mohutný ledovcový kotel, který nás na zítřek čekal. Ráno jsme popojeli s autem až do závěru k alpinistické škole, která se zdála opuštěná a mimo provoz. Zato kolem Třech svatých studánek, jak se jmenuje malebné poutní a výletní piknikové místečko pod nástupem k chatě Berglhutte, bylo celkem rušno. Nabrali jsme vodu z pramene a lesní stezkou jsme prudce nabírali výšku. U chaty Berghutte jsme byli asi za hodinu. Zde se cesta dělí. Lze odtud za 3 hodiny dojít na Payerhutte pod Ortler. My se však dali doprava a pozvolně stoupající značenou stezkou jsme se asi za hodinu dostali na ledovec Unterer Ortler Ferner. Značená cesta "Dreifernerweg" pokračuje přes další tři ledovcové splazy a vyúsťuje u silnice vedoucí na sedlo Stilfser Joch.

Naše stezka však vede kolem mužíků po sutích pravé (orogr.) boční morény až do kotliny, kterou uzavírá na JV ošklivý ledopád v zúženém hrdle ledovce a na JZ prudký ledovcový svah, kterým se dá však celkem dobře dostat k bivaku Pelliciolli. Chvíli jsme zde dumali, kudy dál. Mapa ukazovala na pravou (orogr.) stranu ledopádu, z pohledu levou, Fero navrhoval nastoupat trochu pravým svahem až nad skalní pás, který lemoval ledopád a skalami se dostat nad ledopád. Nakonec jsme se rozhodli pro první variantu. První trhliny nás vyvedli vlevo pod mohutnou skalní stěnu Ortleru. Ledopád uzavíral cestu až k samotné skále. U malého vodopádku, který padal ze skály, jsme se vyškrábali na suťovou polici, která nás dovedla celkem bezpečně nad ledopádem až do sutí na horní část ledovce. Slezli jsme zpět na střed ledovce a za chvíli jsme již došli do samotného závěru doliny pod sedlo  Ortlerpass. Z ostré strážní věže ze sedla se sypalo v odpoledních hodinách dost kamení. Pravá část ledové, asi 50 m vysoké stěnky, která vedla do sedla, byla však z dosahu padajících projektilů. Z okrajové trhliny jsme s Jendou pozorovali Fera, jak se potýká s prvními, dost prudkými (50-60st.) metry ledu. Asi po 8 metrech našrouboval první vývrtku, a tak jsme si trochu vydechli. Horní část stěnky již nebyla tak prudká (40st.). Fero dolezl až k torzu zátarasů z ostnatého drátu, které tu zbyly z bojů 1.světové války, udělal štand a začal tahat Jendu. Poslední jsem byl na řadě já a Ferův batoh. Vystoupil jsme spodní prudký úsek k první vývrtce a na zbytku lana jsem za Ferovi pomoci začal tahal batoh přes okrajovou trhlinu. V jednu chvíli ze již zdálo, že budu muset zase zpět dolů batoh uvolnit. Naštěští tah povolil a batoh se vyhoupnul nad trhlinou. Myslel jsme, že je vyhráno, pustil jsme lano a nechal jsme Fera tahat 40 m batah samotného. Mezitím jsem stál na předních hrotech u vývrtky a čekal, až Fero s Jendou dotáhnou batoh nahoru a hodí mi lano. Trvalo to snad půl hodiny. Mít tak ještě jeden krátký cepín! V sedle jsme zjistili, že naštěstí na druhou stranu je terén již pohodlný a bezpečný. Asi za 40 minut jsme došli k bivaku Citta di Cantú na skále v sedle Hochjoch ve výšce  3535 m. Celý výstup nám trval více jak 10 hodin.

výstup z Trafoi přes Ortlerpass k bivaku Citta di Cantú: 8-10 hod, PD+ (led)

Bivak (2.5x3 m) s 9 lůžky ve třech vrstvách byl naštěstí prázdný. Z návštěvní knihy jsme vyčetli, že zde moc našinců zatím za dobu svobodných hranic nespalo. Přímo nad námi se tyčil sněhový vrchol  Monte Zebrú. Pod námi asi 1000 m  jsme mezi mraky zahlédli chatu Hintergrathutte, ze které lze údajně sem vystoupit. Nějak jsme ale tu cestu neviděli. Celý přístup do sedla z této východní strany je velmi prudký a plný suťových hřebínků nebo sněhových žlabů, vystavených padajícímu materiálu. Tudy bych sestupoval jen s padákem. Celý další den bylo mizerně, viditelnost na špičku nosu a tak jsme mohli v klidu přemýšlet, co dál. Jediní Češi, kteří byli zapsáni v knize, sem přišli od bivaku Ninotta. I to by byla možnost návratu. Odpoledne se počasí začalo trochu lepšit a odkryl se celý masiv Ortleru s pěknou výstupovou cestou po Hintergratu.Měl jsme cukání vyběhnout si na vrchol Monte Zebrú. Večer se ale začal dělat vítr, což nevěštilo nic dobrého. V noci se přehnala další fronta. Ráno jsem kolem 5 hodiny vykouknul z bivaku. Viditelnost opět téměř nulová. To bude zase den! Na hodinku jsem zalezl zpět do spacáku. Kolem půl sedmé mne probudilo světlo vycházejícího slunce. Že by se situace venku změnila? Opravdu. Mraky se začali roztrhávat a čas od času bylo i něco vidět. Nasnídali jsme se a kolem půl osmé nalehko začali stoupat  firmovým svahem k výraznému hřebenu, který nás dovedl přes dva lehké skalní výšvihy za mizerné viditelnosti snad na vrchol (3735m). Píši snad, neboť vrchol tvoří téměř vodorovný sněhový hřeben a když jsme začali opět výrazně klesat, usoudili jsme, že jsme vrchol asi přešli. Žádný kříž ani vrcholová knížka nás tu nevítala. Co tady, není nic vidět, tak šupajdi dolů. Když jsme stáli pod spodním skalním výšvihem hřebene, mraky se jako s uděláním roztrhly. Od chaty V Alpini k nám stoupalo početné družstvo. Když jsme stáli u bivaku, letmo jsme se na dálku pozdravili. Tato parta vysoupila na vrchol spudkým firnovým svahem směrem přímo od našeho bivaku. Počasí se vybralo. Sbalili jsme si věci a sestoupili z bivaku do sedla Ortlerpass, odkud jsme asi za hodinu vystoupili po pěkném skalním hřebínku (II.UIAA) na vrchol Gr. Eiskogel (3549).

Vrchol je prostorný, ale zde nás opět dohonily mraky a opět nebylo nic vidět. A bohužel ani sestupová cesta přes nižší vrcholek Eiskogelu k bivaku Pelliccioli. Opatrně jsme sestupovali do mlhy a nevěděli, do čeho vlastně jdeme. Na chvíli jsme se i zastavili.  Přešli jsme kolem malého jezírka v sedle a z mlhy se nám v jednom okamžiku zjevil krásný bílý sestupový hřeben. Krásný byl tak na focení.

Jinak na sestup byl pěkně exponovaný a ostrý. Asi hodinu jsme vycouvávali z vrcholu po hřebenu dolů. V dolní části firn přechází již na pohodlný, suťový hřebínek (zde jsem konečně vyndal foťák) a končí v sedle kousek pod bivakem Pelliccioli.

výstup od bivaku Citta di Cantú na vrchol Monte Zebrú: 1-1,5 hod, F+/PD-

přechod od bivaku Citta di Cantú na bivak Pelliccioli přes Eiskogolen: 3 hod, PD

 Tento útulek (3230m) je ještě lepší než ten předchozí. Odpoledne jsme se vyhřívali na vzácném sluníčku na skále kolem bivaku. Noc byla jasná a klidná a ráno prostě super. Přímo proti bivaku se tyčí mohutná 400 m ledová stěna Trafoier Eiswand se smělými cestami, pod ní je kotel vyplněn rozpraskaným ledovcem s obrovskými trhlinami a na druhé - východní straně je postaven velechrám Ortleru. Opravdu romantika. O sestupu jsme také chvíli vedli spor, neboť z italského průvodce jsme vyčetl, že sestup vede po ledovci Nashorn Ferner, zatímco Ivo Hejl se zmiňuje o možnosti výstupu ledovcovým svahem od Unterer Ortler Ferner a tudíž i sestup tudy bude snad možný. Zvítězila tato rychlejší druhá varianta, kterou prosazoval Fero. Sníh po ránu pěkně držel a dolů to šlo jako po másle. Za 45 minut jsme seděli dole na ledovci pod svahem (F+/PD-).

    Dolů to již bylo jen o tom neoddělat si kolena. Na Berglhutte jsme se dozvěděli, že předpověď počasí není zrovna růžová. Zatím ale je počasí dobré. Dolů k autu se nám však nechtělo, asi bychom už jeli domů. Nějaké zbytky jídla máme a tak jsme si to namířili na Ortler. Za 3 hodinky jsme na Payerhutte (15 DM pro OAV). Zde opravdu začíná pršet. Z vrcholu se vracejí zástupy důchodců a nové přicházejí zdola, aby bujare roztáčely své mařeny v hospodě. Ráno většina z nich zase sestupuje pro špatné počasí. Na chatě nás zůstalo jen pár vytrvalců. Snad zítra. Bohužel do dalšího rána napadlo asi 10 cm  mokrého sněhu a ani další ráno se k vrcholu nikdo nevydal. Ani nám se nechtělo razit stopu. Včera jsme si prohlédli nástup po skalním hřebenu kolem Tabareta Spitze a nyní jít do toho po sněhu a za mlhy? To už bylo i na nás dost a tak jsme se rozhodli pro návrat.

    Dole u auta jsme se vrhli na zásoby jídla a uspořádali jsme hodokvas, po kterém jsme šli trochu vytrávit před cestou domů. Prošli jsme se k vodopádům, které vytékají přímo ze skály, nafotili jsme nějaké kytičky a Fero označil cestu svým voňavým "mužíkem". Cestou domů nám svítilo sluníčko a už teď se těším na další návštěvu Ortlergruppe.