Návrat na Ortler v roce 2001(srpen 2001) J+F
Vychytil, Ládis Smutný, a moje maličkost s felicií
Koncem týdne se měla nad západní Evropou přehnat studená fronta, po které
rosničkáři předpovídali opět pěkné letní počasí, které již panovalo celý
srpen. "Trochu deště na cestu neuškodí, naopak", utěšovali jsme se
navzájem s Ferem a Honzou. Na poslední chvíli do naší výpravy přibyl ještě
Ládis, který si půjčil od Mikoty mačky a splňoval tak loňské Ferovo ultimátum,
že ho vezme na lano jen s novými mačkami. V sobotu ráno kolem 7.00 jsme nabrali levný
benzín na Nové Hospodě a za deště jsme bez problémů dorazili do Tyrol. Za
Fernpassem se oblačnost začala lehce protrhávat a náš optimismus rostl. U jezera
Reschen jsme se protáhli, ale Ortler jsme jako vloni neviděli. A na koupání také
nebylo. Odpoledne jsme dorazili do "našeho" oblíbeného kempu v Trafoi a
večer se šli podívat ke svaté studánce. Po celodenní cestě jsme se na silném
horském vzduchu rychle zotavili. V noci nás z hlubokého spánku vyrušila jen bouřka.
Zjistil jsem, že můj stan je do nepohody již nepoužitelný. V neděli ráno jsme
chvíli diskutovali o tom, co dál. Počasí skutečně nasvědčovalo naplnění
původní předpovědi. Sbalili jsme stany a vyrazili do Suldenu. Cesta pro OA nebyla
žádnou překážkou, ale s autobusem to už může být zážitek. Nicméně i sem lze
se zájezdem dorazit. U kostelíka v centru jsme zastavili a zatímco já
"hlídal" auto, kluci šli do infocentra zjistit aktuální předpověď
počasí. Asi po 20 minutách přišli:" Echt sommer Wetter, sonig und warm alle
tage." Tuto zprávu jsme si mohli připomínat ve chvílích burácení jedné fronty
za druhou v druhé polovině týdne. Ale nyní nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo
být jinak. Dojeli jsme ještě horní polovinou obce až na parkoviště k lanovce. Pod
košatými korunami borovic si děláme oběd a sušíme stany a spacáky po noční
bouřce. Odpolední cíl - chata Hintergrathutte je odtud snad jen 2 hodiny.
Lehká turistická cesta - dobře značená, chata je vidět již z výchozího místa.
Z parkoviště od lanovky na chatu Schaubach v horní části Suldenu se vydáme po
značené cestě (částečně po sjezdovce) k mezistanici lanovky. Zde přejdeme po
lávce ledovcový potok a stoupáme loukami po pěšině na JZ až na nevýrazný hřeben,
na něm (cca ve výšce 2500m) se pěšina stáčí k SZ kolem jezírka a trosek bývalé
chaty k jezeru Gratsee, kde stojí chata Hintergrat.
Je brzy odpoledne a kolem chaty je zatím klid. Jen pár turistů se chystá po
obědě sestoupit opět do údolí. Necháváme si věci na terase a jdeme prozkoumat
nástup. Kolem jezera vede pěšina přes loučky na mohutné kamenné morény ledovce. Po
hřebenu morény dojdeme pod skalní věž padající z úbočí hřebene Hintergrat. Za
věží vede cesta suťovým širokým žlabem až na plošinu pod velkým spodním
firnovým svahem. Od chaty je to sem tak 30-40 minut.
Zde si budeme muset zítra již vzít mačky, následující cesta ale
vypadá celkem schůdně. Kéž by to tak bylo i dál na hřebenu! Vracíme se k chatě.
Dostaneme pokoj pro 8 lidí, zatím jsme tu sami. Chata je soukromá, takže naše
průkazy OAV jsou nám na nic. Večeříme na terase. Hospoda je plná, zítra bude na
hřebenu asi tlačenice. Kolem desáté mi probudí naši další nocležníci, docela
hlučná parta, posilněná pár půllitry piva - inu Němci. Ráno jim to oplatíme.
Kolem půl čtvrté je na nohou celá chata. Dole v hospodě si objednáme horkou vodu a
děláme si snídani. Je nás tu kolem 35. Po čtvrté vyrážejí první party. My jdeme
po půl páté tradičně poslední - to snad abychom nikoho nezdržovali. Za rozbřesku
dorážíme na včerejší stanoviště pod firnovým svahem. Dychtivě nandávám nové
mačky a trochu nedočkavě přešlapuji na místě, než jsme všichni připraveni
vyrazit. Jdeme bez lana. Přemrzlý firn pěkně křupe pod nohami. První skupiny jsou
již na horním konci svahu a přelézají po skalách na další sněhové pole. Čas od
času od nich odlétají kameny, které potom vystřelují z kuloáru. Úzký pruh tohoto
místa rychle překonáme traversem do levé části. Cesta pokračuje lehkým skalním
pásem, navíc je zde ještě dost sněhu, a tak šetřím mačky a stoupám většinou
krátkými žlábky až k hornímu firnovému poli, které je trochu exponovanější,
snad tím, že končí již vzpomínaným kuloárem. Stoupáme přímo vzhůru a do levé
části skalní hlavy, která uzavírá výhled k Ortleru. Následný skalní úsek je
trochu delší než předchozí a hlavně je zde dost volných kamenů a nevhodně
vrstvená skála, ale úsek zdoláváme stále bez zajištění a celkem hladce. Nad
tímto skalním pásem se dostáváme na vlastí hřeben. Následuje ještě dlouhé
odpočinkové sněhové rameno, ze kterého v horní části vybíhá vpravo zprvu
suťový hřeben, zakončený výraznou věží. Zde předbíháme několik skupin. Je
kolem 8.00 hodiny a vrcholový kříž je na dohled. Zatím to je nad očekávání
lehké, ale největší obtíže nás ještě čekají. Na hřebeni sundáváme mačky,
neboť další pokračování je spíš ne skále. Lehce se dostáváme až pod věž. Zde
narážíme na čekající zástup ranních nedočkavců. Kde je problém? Odtud cesta
není již žádná procházka. Navazujeme se a lehce slaníme vlevo na úzkou polici, po
které obejdeme hřeben "úzký jako nůž". Dostáváme se do zářezu a opět
čekáme, až se uvolní asi 4metrová stěnka - klíčové místo, na které se zrovna
houpá jedna lezkyně. Je příjemné počasí, kolem vrcholu se ale válí nějaká
mlhovina. Fero přelézá stylově stěnku, po něm leze Jenda, já a nakonec Ládis. Mám
od něho pěkně vytahané ruce, neboť se na stěnce nějak zasekl, částečně i mojí
vinou. Neshodil jsem mu ocelovou fixní smyčku, která doplňuje dobře chybějící chyt
pro pravou ruku. Další skalní úsek nás zavede k exponovanému sněhovému hřebínku.
Je zde ale dost sněhu a hluboké stopy nám dovolí postupovat i bez maček. Asi po 60
metrech jsme opět ve skále s dvojkovými úseky (nástup snad i za III). Po deseti
minutách již vylézáme opět do sněhového hřebínku, který je o něco kratší, ale
o to exponovanější. Raději se ani moc nedívám okolo a soustředím se na každý
krok. Konečně závěrečná skála. Kříž již máme těsně nad hlavou. Z údolí
Suldenu k nám doléhá zvuk poledních zvonů. Mlha houstne a nás čeká ještě dlouhá
cesta dolů na opačnou stranu k chatě Payerhutte. U kříže se jen necháme vyfotit,
bereme si opět mačky a pospícháme ve vyšlapaných stopách za předchozí partou.
Zprvu po hřebeni a potom po rozsáhlém horní platu Ortlerského ledovce. S
ubývajícími metry řídne mlha.
Míjíme velkou trhlinu a dostáváme se na prudký svah, který nás zavede
k bivaku Lombardi. Zde chvíli pojíme, sundáme přebytečné hadry. Je teplo. Na
protilehlém svahu pozorujeme mravenčí autíčka, jak si to kličkují v nekonečných
serpentinách do sedla Stilfsjerjoch. Sestupujeme vlevo do ledovcového kotle. Při
pohledu na čerstvě spadlé séraky natahuji krok. Rychle se dostáváme do
bezpečnějšího terénu. Ale jen na chvíli. Dostáváme se na exponovaný firnový
svah, který traverzujeme vpravo na skalní hřeben. Teprve tady snad vydechneme. Ale jen
na chvíli. Ferovi při chvilkové nepozornosti spadá hůlka asi 15 metrů pod hřeben.
Za asistence Jendy pro ní slaňuje. Trochu mi to zvedne adrenalin, když vidím, jak
Jenda jistí tátu. Z vrcholu nad našimi hlavami sestupuje další skupina přímo
prudkým sněhovým svahem. Jestli z nich někdo vypadne, budeme mít dobré divadlo a oni
pěkné starosti. Asi už jsem přetažený, že si to tak beru. Myslel jsem si, že
sestup na tuto stranu bude jen procházka růžovým sadem, ale člověk se musí mít na
pozoru i zde. A my už jsme na pozoru asi 9 hodin. Po skalním hřebenu se dostáváme do
zajištěného úseku. Ocelové řetězy nás svedou do úzké štěrbiny. Ještě obejít
sklaní hlavu a jsme na "turistické" cestě pod Tabaretta Spitze.
Za necelou hodinku sedíme v závětří chaty Payerhutte. "Tady v kapličce jsem si
vařil polévku", vzpomínám na loňskou akci. Oblačnosti kolem přibývá, musíme
vyrazit. Sestupujeme po hřebínku do sedla a po vodorovném úseku do štěrbiny, ze
které cesta prudce klesá v serpentinách k chatě Tabarettahutte. Zde nás chytá
deštík. Na terase chaty vaří nějaká parta mladých Němců večeři po
"česku". Fero chce zůstat přes noc, ale nějak se nám ho podaří zlomit.
Raději zrychluji sestup. Lesní úsek nad Suldenem je nekonečný a otravný. Konečně
vidíme lanovku a naše výchozí parkoviště. Auto stojí na svém místě. Je 21,00.
Jsme na nohou již 17 hodin. Z posledních sil sjedu do autokempu v Trafoi. Je zde po dvou
dnech nějak přeplněno. Ve tmě stavím stan s Ládisovou marnou snahou pomoci. Už se
mi nechce ani vařit. Polomrtvý padám do stanu. Za pár minut mi probouzí Ládis s
polévkou. Vrací se mi nálada. Díky Ládis, to sis to pěkně vyžehlil.
Epizoda - Stilfserjoch
Ráno se probouzíme do lehké oblačnosti. Než se ale rozkoukáme,
obloha se jako mávnutím proutku vyčistí. Dopoledne meditujeme, probíráme naše
další výhledy a hlavně jíme. Včera jsme to nějak odbyli. Kolem poledne se jdu
podívat s Jendou do vesnice na jízdní řád místní autobusové linky, kterou bychom
chtěli využít k výjezdu do sedla Stilfsjerjoch. Poslední spoj jede v 15,00 z Trafoi.
Máme co dělat. Zatímco vysazuji kluky ve vsi, sjíždím s autem až do sousední
Gomagoi, kam bychom se měli dostat ze Suldenu po zamýšleném trekovém okruhu kolem
Konigspitze s možným výstupem na tuto krásnou horu. Jízdné je neuvěřitelně
levné, platím celkem něco kolem 4 DEM včetně zavazadla. Po pár kilometrech
přistupují i kluci. Čeká nás krásná vyhlídková jízda do sedla. Je to jeden z
vrcholů naší letošní cesty k Ortleru. Stráně pod sedlem jsou poseté krásnou
alpskou květenou. Takovou koncentraci alpských aster jsem zatím nikde neviděl. V sedle
je ale babylon. Hotely, krámky se suvenýry, cyklisté, "rytíři" na silných
mašinách, lanovky. Pryč odtud! Kolem funkční sjezdovky stoupáme k chatě Livrio. Asi
po dvou hodinách beru za kliku staré chaty, která je v majetku CAI. Zavřeno. Otevírá
nám nějaký pingl. "Jděte do horní chaty, tam je otevřeno.", vyrozumím z
jeho italských gest. Nová chata Livrio je konečnou stanicí lanovky. Nejistě
vstupujeme do prostorné vstupní haly. V recepci oslovíme překvapenou, ustrojenou
hostesku. "Ubytování? Alpenverein? Počkejte, zavolám šéfa." Za chvíli se
objevuje ve společnosti sympatického chlapíka ve svetru. "Ubytování tu stojí
75.000 ITL se snídaní se slevou." Uvědomujeme si, že jsme v pasti. Je půl sedmé
večer. "A jak je to daleko na bivak Ninotta?" Šéf vytahuje plakát Ortleru a
fixem nám zakresluje cestu. "Když si přichvátnete, budete za světla v bivaku, je
to kolem dvou hodin, stále po ledovci, celkem bez problémů." Asi se tu v okolí
vyzná. Nicméně život ho asi naučil, že z horolezců těch peněz nikdy moc nepoteče
a zařídil si to tu pro jinou klientelu. Neváháme a navázání vyrážíme. Cesta
není nijak patrná, ale je vidět a víme kam jít. Skutečně po dvou hodinách
docházíme kolem 21.00 za svitu zapadajícího slunce do sedla, nad jehož levým svahem
leží bivak Ninotta. "Jsme tu sami", s úlevou hlásí Fero. Roztahujeme se na
palandách a vaříme večeři. V noci se spouští vichr, který plechovou boudou lomcuje
sem tam. Snad je dobře ukotvena. Ráno je mlha, prší, vítr. Máme čas a dost jídla
(jsou tu i nějaké zásoby od předchozích výprav, kterých ale podle knihy hostů
nebylo letos mnoho. Bivak bývá využíván obvykle k přechodu na chatu V.Alpini. Z
období 1. války je zde několik patrných vojenských objektů. V samotném sedle stojí
ruina jakéhosi kamenného domečku, nad bivakem jsme objevili polní kuchyni a celá
kasárna. Je zde i spousta vystřílené rakouské munice. Na sousedním svahu Trafoier
Eiswand byli zase nějakou dobu usazeni Italové. Byl to drsný čas. I my si to tu ale
vychutnáme. Prší i následující noc a ráno. V poledne sestupujeme zpět na sedlo
Stilfsjoch a v podvečer odjíždíme domů.