| |
Ötztálské Alpy - okolí chaty Martina Busche
Velikonoce 2002
Celá oblast tohoto koutu tyrolských Alp nabízí nepřeberné množství
skialpinistických terénů. Naše letošní velikonoční výprava se zaměřila do
východní části této oblasti - okolí chaty Martina Busche.
Výchozím bodem k chatě je vesnice Vent v samém závěru Ötztálského údolí. Z
Plzně se sem dostanete nejlépe přes Mnichov, Ga-Pa a Fernpass, je to tak 7 až 8 hodin
jízdy , celkově kolem 500 km. Snad jediné místo , kde můžete nechat ve zdejších
stísněných podmínkách zaparkované auto, je na parkovišti u spodní stanice
sedačkové lanovky.
Přístupová cesta k chatě začíná na malé sjezdovce v horní (jižní) části obce.
Zde se napojíte na pohodlnou cestu vedoucí jižním směrem dnem doliny Niedertal
(Herman Küchling Weg). Cesta vede zpočátku kosodřevinou s občasnými odpočinkovými
lavičkami až k salaši Schaferhütte. Zde se stezka zúží a přibude i objektivního
lavinového nebezpečí při traverzování častých žlabů, padajících z východního
úbočí Kreuzspitze. Držíte se stále svahu nad levým břehem potoka. Chata Martina
Busche leží kousek nad soutokem tří dolin. Z Ventu je to k chatě v zimě 3 hodiny,
převýšení 600 m.
Chata patří DAV sekce Berlin, lůžková kapacita je kolem 120 osob (na Velký pátek
zde bylo ještě více), celoročně je otevřený i winterraum s 16 lůžky v suterénu
budovy (vřele doporučuji), ke kterému patří i prostorná kuchyňka, kde je sice
vaření zakázáno, ale ... Cena za noc pro členy OAV je 7,50 EURO včetně vzdušného.
Chata je otevřena v zimě od března do poloviny května podle sněhových podmínek.
Správce Johann Scheiber má telefon 0043-5254-8130.
Naše první zraky padly na dominantní vrchol čnící nad chatou, ze kterého spadá
krásný bílý svah, jistě plný prašanu. Je to 3403 m vysoký HauslabKogel - ležící
jihozápadně nad chatou. Z chaty se dostáváme po ranních procedurách téměř
poslední, ale na náš vrchol jsou to jen 3 hodiny. Jde se zpočátku dnem údolí
směrem k chatě Similaun (asi 30 min) a potom se odpojíme vpravo a v serpentinách
vystoupíme až do kotle malého bočního ledovce Say Ferner. Po něm zpočátku lehce v
pravé části, v závěru prudce na vrcholový hřeben. Zde sundáváme z lyží pásy a
vystupujeme na nejvyšší bod, ze kterého je hezký kruhový výhled na celé
centrální Ötztálské Alpy, ale i skupinu Ortleru. Je jasno, ale na hřebeni fouká
mrazivý vítr. Schováváme se v závětří a obědváme. Asi hodinu před námi zde
byla jedna dvojice a dole se pere s výstupem další pár. Po odpočinku se přepínáme
na sjezd a vrháme se do prudkého kotle, kde předvádím vystupující skupině pěkný
kotrmelec. Za 15 minut jsme pod kotlem. Zde se přejíždí nevýrazná levá okrajová
moréna miniledovce a úzkým korytem a krátkým levým traversem se vyjede nad
závěrečným svahem, po němž se dostaneme na dno doliny. Zde je již sníh měkký a
sjezd spíš připomíná boj o přežití. Dnem doliny se pohodlně sklouzneme zpět k
chatě.
Je Velká noc a skvělá předpověď naplňuje chatu k prasknutí.
Vstáváme opět do krásného rána.
Dnešní den se nachystáme na vrchol Similaun. Je to o něco výše a dále než včera,
ale celkem pohodlná cesta. Od chaty mírně stoupáme asi hodinu jižním směrem na
dohled od chaty Similaun a potom to stáčíme vlevo do prudšího širokého svahu. Dnes
je zde poměrně dost lidí. Odhaduji to tak na 50 až 80 lyžařů. Skialpinismus je
stále populárnější. Po dalších 2,5 hodinách dosahujeme vrcholového hřebene.
Přezouváme se do maček a po úzkém, ale bezpečném hřebeni dosahujeme asi po 20
minutách vrcholového kříže ve výšce 3606 m. Brzy je tu tlačenice a tak se zde
příliš nezdržujeme a obědváme až zpět u lyží. I odsud jsou "tři
králové" Ortleru jako na dlani. Začínáme se sjezdem. Na návětrném západním
svahu je sníh více upěchovaný a tak to chvílemi připomíná upravenou sjezdovku.
Plni nadšení sjíždíme 600 výškových metrů k chatě Similaun. Zde si dopřáváme
sklenici salzburského piva. Je krátce po poledni a ještě se nám nechce domů. Kousek
sjíždíme ve směru k chatě Martina Busche, ale brzy opět lepíme pásy a stoupáme
vlevo východním směrem do sedla Hauslab Joch. Zde ve výšce 3200 byl počátkem 90.let
nalezeno tělo dnes již slavného neolitického lovce Ötziho, jenž zde skonal před
více jak 5300 lety patrně při útěku před pronásledovateli (byl zasažen šípem do
zad). Dnes zde tento významný nález připomíná kamenná mohyla vztyčená asi 200
metrů jižně pod sedlem. Ze sedla Hauslab Joch je to jen hodina výstupu bez lyží s
mačkami na nohou na pěkný skalní vrchol Finailspitze (3516 m). Nechceme ale dráždit
horské božstvo a šetříme síly na další dny. Obracíme to a krásným sjezdem se
vracíme k chatě Martina Busche.
K našemu překvapení se včerejší nápor na ubytovací kapacitu chaty neopakuje a
trávíme klidnou noc sami tři v přepychovém "apartmá" našeho winterraumu.
Ráno se
vydáváme k nejvyššímu vrcholu v našem okolí - Hintere Schwärze (3628 m). Samotný
název budí respekt. Podle průvodce je to těžká túra. No uvidíme. Těsně nad
chatou překonáváme roklinku potoku Niederjochbach a traversem v protilehlém svahu a
následným prudkým sjezdem se přesouváme do sousední doliny ledovce Marzellferner. Na
dne doliny již několik skupin vytahuje stoupací pásy. Dnes nás sem jde tak 20. Po
prudkém stoupání se dostaneme brzy přes čelo ledovce a terén se zkrotí do
monotónního stoupání, přerušeného asi dvěma výraznějšími ledovcovými zlomy.
Po 3 hodinách stojíme pod vrcholovou pyramidou. Svah se začíná opět prudce zvedat. V
samém závěru stoupání na "depozit" (odkladiště lyží) závidím našim
movitějším západním kolegům stoupací hroty na jejich vázání. Nechtěl bych to
lézt ještě jednou. S lehkým srdcem sundávám lyže a z batohu vítám mačky. Při
prudkém výstupu po firnovém hřebeni se budou hodit. Krátce stoupáme téměř po
předních hrotech na vrcholový skalní hřebínek, který nás zavede se kříži (od
chaty asi 4 hodiny). Počasí se dnes trochu kazí, přes vrchol se občas přežene
lehká oblačnost. Od našeho původního úmyslu přejít přes sedlo Hintere Schwärzen
Joch do sousední doliny ledovce Schalfferner rychle ustupujeme. Letos je prý sjezd ze
sedla do sousední doliny díky zledovatělým východním svahům Mutmal Spitze zvlášť
nebezpečný. Budeme mít plné zuby i toho našeho výstupového svahu. Je špatně
vidět terénní nerovnosti a ze sjezdu nemáme ten nejlepší pocit. Chtělo by to asi
jiný filtr na brýle nebo větší zkušenost s hlubokým sněhem. V závěru celé túry
nás čeká ještě nepříjemné,ale naštěstí krátké stoupání k chatě. Večer se
zatahuje a sněží.
Na Velikonoční pondělí je chata z půli prázdná. I my tu dnes spali pro tentokrát
naposledy. Dopoledne si ale již opět za ideálního počasí vyšlápneme
"kousek" nad chatu na vrchol Kreuz Spitze (3457 m). Přes noc spadlo slabých
pět centimetrů nového sněhu, ale i to málo stačilo na to, aby okolní hory dostaly
nový, čistší vzhled. Pod vrstvou nového sněhu občas jen tušíme starou stopu. S
námi ale jdou ještě další dvě skupiny. Nad chatou prudce nabíráme výšku. Teprve
asi po hodině poctivého stoupání dostáváme reálnou představu o vrcholové části
tohoto výstupu. Na místě, kde kdysi stávala jakási chata (Brizzihütte), se cesta
rozdvojuje. Přímý výstup směrem k vrcholu se nám zdá prudký. Jedna ze skupin se
zde také pěkně zasekla v krkolomném žlabu. My stoupáme o něco méně prudkým
pásem mezi skalisky pod jihozápadní hřeben, po kterém lze na vrchol také vystoupit,
ale většinu času strávíte s mačkami na nohou. Lépe je přetraverzovat jižní svahy
naší hory a napojit se na normální výstupovou cestu, která končí po velmi prudkém
výstupu v sedle na východním hřebenu. Zde shazujeme s úlevou lyže a pohodlně
vystoupíme v mačkách asi za 15 minut k vrcholovému kříži. Prvních 100 výškových
metrů sjezdu ze sedla je asi nejprudší, co jsme zde za těch pár dní sjeli. Odhaduji
to na dobrých 55°. Nový sníh ale na tvrdém podkladu poskytuje dostatek opory.
Krásným a rozmanitým sjezdem se dostáváme za hodinku zpět k chatě. Cestou jsme
ještě našli pár téměř nových maček, které ztratila jedna členka předešlého
bavorského družstva. Na chatě jsme je předali do vděčných rukou majitelky, za což
jsme si vykoledovali každý sklenici piva a doufám, že si dobrý skutek zapsali i
horští bohové a někdy nám to vrátí.
Cesta z chaty do údolí k autu byla odměnou za námahu, kterou jsme museli vynaložit na
téže cestě v opačném směru před pár dny. Čerstvě vypadlé žlaby nás udržovaly
ve střehu, ale sněhu bylo letos v Tyrolsku poměrně málo (po celou dobu byla lavinová
situace na 2. stupni). Pověstnou třešničkou na dortu byl sjezd po již opuštěné
sjezdovce těsně nad vesnicí.
Z ötztálského údolí jsme odjížděli pěkně namlsaní...
MAPA: KOMPASS č. 43
další informace ...
|