Gross Venediger
7.4.- 9.4.2000

Na jaře 2000 jsem v Grindelwaldu koupil skialpinistické boty a konečně jsem tak dal dohromady kompletní výbavu. Mohli jsme s Ferem směle plánovat. Do oka nám padnul výstup na Venediger, některé cestovky to nabízejí ve svých programech. Když tam vezmou neznámé klienty, nebude to asi nic hrozného. Začátkem dubna jsme jednoho čtvrtečního odpoledne kolem čtvrté hodiny vyrazili. Za Kufsteinem jsme zabočili z dálnice na Kitzbuhel. Kaiser byl nádherně ozářený jasnou noční oblohou. Avšak čím více jsme se blížili našemu cíli, počasí se začalo kazit. Na sedle Thurn Pass padal sníh. Sjeli jsme do údolí Salzachu a za Neukirchenem jsme zabočili po místní komunikaci do údolí Obersulzbachtal. Kolem půlnoci jsme za poslední usedlostí těsně před dřevěným mostem v záři reflektorů spatřili pěknou lišku. Zastavili jsme zde u informační tabule NP Hohe Tauren. Počasí se zklidnilo. Lehce mrzlo a to to bylo dobré znamení. Rychle jsme postavili stan a zalezli do spacáku. Asi za hodinu mi vzbudilo přijíždějící auto. Že by policie? Ne, byli to naši krajané se stejnými úmysly. Do rána byl klid a skvěle se spalo. Ráno jsme se vybatolili ze stanu až kolem půl osmé. Je jasno, zima a klid. Rychle jsme zlikvidovali stan. Na mostě ležela ohlodaná zdechlina malého jehněte. Liška večer nedojedla. Popojeli jsme lesní cestou ještě asi necelý kilometr k jakémusi kamenolomu, kde sjízdná cesta zkončila. Zde již stála asi dvě auta - neklamné znamení, že jsme na správné cestě. U jednoho se právě připravoval jeden mnichovan, kterému jsme později dali jméno K2. Dali jsme s ním řeč a zjistili, že má dnes stejný cíl - chatu Kursinger. See you everning! Good Luck a Čau. Není kam spěchat, vždyť v letním průvodci je to na chatu asi jen 5 hodin (ouha!). Asi hodinu jsme věnovali ranní přípravě, dorazila sem další parta z Prahy a kolem deváté jsme vyrazili i my. První dva kilometry po rozježděné lesní cestě jsme lyže nesli na zádech. Pak jsme nasadili pásy. Cesta se začala více zvedat z koryta potoka. Přibývalo i sněhu. Včera se tu muselo asi něco přehnat, neboť stopy K2 se zařezávaly do 20 cm nového prašanu. Všude klid, jen tu a tam se ozývalo lesní ptactvo. A pod nohama nám stereotypně vrzalo vázání. Idyla. Asi po dvou hodinách stoupání jsme se dostali na horní hranici lesa k salaším Berndlalm (1540mnm) na prahu táhlého, překrásného údolí. Zde se otevřel výhled až k hlavnímu hřebeni.

K poledni se začalo oteplovat a do údolí začaly padat lavinky včerejšího přídělu. Zprvu jsme se vyděsili při sebemenším rachotu, ale za chvíli jsme si na to zvykli. Nad salaší Postalm (1700mnm) je údolí předěleno krátkým výšvihem, kde však bylo lavinové nebezpečí největší. Laviny zde dojížděly až na naši cestu. Na spodní stanici nákladní lanovky, která vede na K.Hutte, jsme dali krátkou zastávku. Do bílého údolí se nyní opíralo slunce a my byli pro jeho paprsky jedinečným cílem. Na mapě je z tohoto místa značená letní cesta, která se klikatí zhruba pod lanovkou. Nyní je to však naprosto neschůdné. Stopa vede dál dnem údolí. Krátké výšvihy se střídají s rovinatým úsekem. Už je vidět čelo ledovce. Zde si pěkně hrábnem. Když sedíme nad tímto nepříjemným svahem, myslíme si že to nejhorší již máme za sebou. Zdola se k nám přibližuje další postava - asi někdo z pražské skupiny. Podle průvodce bychom již měli být dávno na chatě. Stopy K2 se ale ztrácejí v dáli na ledovci. Sklon ledovce se začíná zvedat. Je pět. Máme toho dost. Chata by měla být přímo nad námi, obcházíme ji asi kolem dokola. Ledovec ale pokračuje dál k Venedigeru. V prudkém bočním svahu zahlédnu něco jako stopy a tyče. No to si dáme! Z posledních sil zdoláváme tento nepříjemný a nebezpečný úsek. Dostáváme se k trianglu asi 100 metrů nad chatu. Na terase nás vítá K2. Je sedm. Na chatě je správce s kuchařem, ale K2 a my dva jsme zatím jediní hosté. Dáme si věci do lyžárny, ubytujeme se (pro členy OAV - 80 ATS) a uvaříme si dole u lyží nějakou polévku. K2 stále netrpělivě shlíží do pomalu se stmívajícího údolí. Jde za námi ještě pár lidí. Zítra chce jít na Venediger a na podzim na K2 (odtud přezdívka). Prý se má kazit počasí . Nic tomu však zatím nenasvědčuje. Pivo v hospodě mi postaví na nohy. Kouknem chvíli do mapy a jdem spát. Kolem půlnoci dorazí i Pražáci. Mají toho asi dost.
    Ráno nás probudil šramotem K2 kolem půl sedmé. Venku už bylo světlo, ale sluníčko zatím někde za kopcem. V klidu jsme se nasnídali, mezitím se vybatolili i tři študáci z Prahy a asi kolem půl osmé všichni vyrážíme stíhat K2 k vrcholu Gross Venedigeru. Bohužel jsme museli sjet včera pracně vydřený poslední svah zpět na ledovec, po kterém jsme celkem pohodlně vystoupili až na sedlo mezi malým a velkým Venedigrem. Závěr pod sedlem byl zledovatělý a citelně se zde ochladilo díky mrazivému studenému větru, který nám v sedle bral dech. Navlékl jsme na sebe vše, co jsme měl. Za chvíli se kolem nás přehnal K2 a kynul na pozdrav. Už je to kousek! Asi za hodinu jsme stáli těsně pod vrcholovým křížem. Zde se již povalovalo v závětří pár lyžařů a kochali se úžasným rozhledem. Sundali jsme lyže a směle jsme překonali i poslední překážku - uzoučký exponovaný sněhový hřebínek , který nás dělil od vrcholu. Tak to bychom měli. Jsme ve výšce 3666 m, ale co dál. Ani jeden z nás neměl zádné zkušenosti s divokým sjezdem v panenském sněhu. Posilníme se. Pod vrcholem se vyprázdnilo. V závětří bylo božsky.