Jak jsem vstoupil do
světa (hor) II.
Převrat v mém vztahu k
horám nastal v roce 1986. Tehdy se moje sestra seznámila s mým současným švagrem.
Brzy na to jsem od charizmaticky vyhlížejícího Miloše (dnes přednáší ekologii na
Slezské univerzitě v Opavě) dostal pozvání na letní výlet do Vysokých Tater. Touto
akcí jsem zcela propadl kouzlu velehor. Ubytovali jsme se ve Ždiaru u známých v rodině Dovalových v podkroví dost divokého hostince. První turu jsme podnikli z Lysé Polany Bielovodskou dolinou až
k prahu pod Kačací a Českou dolinou, kde stával horolezecký tábor (v hustém
lese na dřevěných podlážkách). Zde jsme chvíli tápali, jak dál, ale hnala nás
touha po dobrodružství. NP Vysoké Tatry je natolik malý, že pravděpodobnost, že
vás strážci parku nachytají mimo značený chodník je dost velká. Co by se dělo
poté, to veru neviem. Do České doliny vede stezka, kterou využívají horolezci
k nástupům do galerie Ganoku, na Rysy a na Mlynáře. Je zde nádherné pleso. My
tehdy došli až k malému Zmlzlému plesu přímo pod stěnou Ganoku. Už to byl pro
mne zážitek - být na dosah opravdovým lezeckým legendárním cestám. Jeden den našeho
pobytu u Dovalových jsme se vkradli se do tehdy zavřené Monkovy doliny. Bylo to celkem
napínavé. Zde Markéta - má budoucí a současná manželka prý poznala, že bych jí
v horách asi nechal na pospas vlkům. Další den jsme objeli celé Tatry až do
Podbánského a Koprovou dolinou jsme šli hledat vstup do doliny Nefcerka. To nás
zabavilo na téměř 2 hodiny, které holky krátily sběrem lesních
plodů a doplňováním vitamínové zásoby. Divím se, že nás tam nesežrali medvědi.
Nikolikrát jsme narazili na nadějně vyhlížející stezku a několikrát nám opět
po pár desítkách metrů zmizela v neproniknutelném houští. Nakonec jsme však
slavili úspěch. Odbočka je vedle malého vodopádku na kraji vysokého lesa na potoce,
který přitéká z Terianských ples. Na tomto potoce je o něco výše již
v pásmu kosodřeviny ještě jeden, ale daleko mohutnější vodopád, kolem kterého
vede stezka do doliny Nefcerka - přísné rezervace. Došli jsme s Milošem až
k hornímu jezeru (je vidět z Hladkého sedla), holky zůstaly u spodního.
Poslední akci jsme podnikli již sami s Milošem do Žabí Bielovodské doliny.
Odbočka je asi půl hodiny za idylickou samotou na louce uprostřed Bilovodské doliny,
kam prý jezdil prezident Ludvík Svoboda na letní odpočinek. Po pravé straně se
témiř do protisměru prudce zvedá lesní cestička, kterou se dostanete snadno do
divoké doliny Žabí Bielovodská. Hned na začátku odbočky nás překvapily (a trochu
i vyděsily) velké stopy kočkovité šelmy - patrně rysa, které jsme objevili dokonale
vtisklé do bláta u polovyschlé louže. Za chvíli nás opět vyděsila nějaká
místní sběračka čučoriedok, která v klidu v I.zóně NP trhala borůvky.
V dolině nikdo nebyl. Prošli jsme mezi jezery, zabočili vpravo a vylezli jsme po
strmém skalnatotravnatém svahu na hranice s Polskem přímo nad Morské oko na
rameno Nižného Žabího Bielovodského štítu (asi 2300 m). To byla to nejhezčí
tečka za mým prvním pravým setkáním s horami.