Walliské Alpy 99 (zájezd CK Loudatour a KB Plzeň)

Ve středu 1.9.1999 jsme po odpolední směně vyrazili s dobrou náladou na Železnou Rudu, Mnichov, kolem Bodamského jezera. Zde u břehu “Švábského moře” jsme vjeli na dálnice Švýcarska. Trochu jsme se po ránu zamotali v centru Zurichu, ale kolem osmé ráno jsme již snídali v trávě u železniční zastávky v sedle Brunigpass nad Luzernem. Tyhle rána po noci v autobusu nemá asi nikdo rád. Na čerstvém horském vzduchu jsme ale pookřáli.

Naší první zastávkou byla soutěska Aareschlucht na řece Aare. U pokladny (platí se vstup 5 CHF) do soutěsky jsme však zaskočili paní pokladní, která si kamsi po ránu odskočila a nechala celou pokladnu včetni obchůdku se suvenýry zcela otevřenou. Čekali jsme zde dobrých 20 minut. Někteří nedočkavci se rozhodli vstoupit do soutěsky bez placení, ale nečekali, že budou “zkasírováni” dodatečně. Paní pokladní po svém příchodu trochu znervozněla, když našla svuj obchůdek plný zvědavých Čechů. Prohlídka soutěsky nám zabrala další příští hodinu. Je to celkem zajímavé místo, kde máte možnost pozorovat erozní činnost vody a ledu v přímém přenosu.

Zbytek dopoledne jsme vyjeli divokým údolím řeky Aare do sedla Grimselpass. Po ránu se rozplynula mlha a horské zářijové sluníčko nádherně hřálo. V okolí sedla Grimsel jsme strávili až do odpoledních hodin. Tohoto časového prostoru jsme využili k výstupu na nedaleký vyhlídkový vrchol Kleine Siedelhorn (2768m), odkud je krásný kruhový výhled na nedaleké Bernské Alpy a sousední údolí řeky Rhony včetni Rhonského ledovce. My měli navíc krásné počasí, takže byly vidět i vzdálenijší majestátní vrcholy Walliských Alp - náš cíl.

V pozdním odpoledni jsme sjeli údolím řeky Rhony až do městečka Brigu, kde jsme odbočili do známého údolí Mattertal. Poslední hodinu cesty jsme všichni zestárli o hezkých pár let, neboť cesta do našeho přechodného bydliště v horské vesničce Torbel vedla po uzoučké silnici v nekonečných serpentinách nad krkolomným 300 m srázem, kde jsme se navíc několikrát setkali s protijedoucím autem. Rozhodně bych to nikomu nedoporučil tudy jezdit s autobusem, byť do Torbelu jezdí místní linka poštovního autobusu.

Zato pohled z pokojíku zrekonstruované ubytovny k zasněženým čtyřtisícovým vrcholkům přes orosenou skleničku vína byl úchvatný.

Ráno jsme se probudili opět do pěkného slunečného počasí. Na programu byl výstup na téměř třítisícový vrchol Augstbordhorn, který se tyčí přímo nad naší vesnicí. Tento den byl pojat jako aklimatizační a většina z nás to také tak přijala. Samotný výstup byl pro zkušené horaly hračkou a na tento vrchol jsme došli snad všichni. Z vrcholu je hezký kruhový výhled do celého údolí Rhony a k čtyřtisícovkám ke skupině Mischabel. Trochu to tady foukalo, ale dalo se to vydržet. Hlavní nebezpečí nás čekalo však při setupu, kdy se někteří slabší jedinci nechali strhnout pohostinností alpských hospůdek a tak si celou túru trochu prodloužili do pozdních večerních hodin.

Třetí den byl vyvrcholením celého zájezdu - 1. pokus  v cyklu zájezdů zaměstnanců plzeňské pobočky Komerční banky a jejich přátel o  výstup na čtyřtisícový vrchol Allalinhorn. Den nezačal ale nejlépe. Celé údolí bylo zataženo a jen tu a tam se zjevil nějaký ten vrchol. Navíc se každý děsil opět strastiplné cesty dolů do údolí Mattertal a Saastal. Co se dá dělat. Času je málo. Do Saas Fee jsme šťastně dorazili a naše první kroky vedly do informační kanceláře dozvědět se něco o počasí. Jestli se dobře pamatuji, horní stanice MittelAllalin hlásila -1 st.C a lehký vítr, občasné mírné sněžení, souvislá oblačnost se spodní hranicí kolem 3200 m. Není to tak zlé. Hlavně že není vítr a zima. Jdeme. Nebo lépe řečeno jedem. Stará lanovka na mezistanici Felsskin je v rekonstrukci a tak musíme jet novou. Poslední úsek dopravy připomíná spíš pražské metro. Kolem 11.00 stojíme před horní stanicí. Na ledovci se prohání skupinky lyžařů. To nás uklidňuje, alespoň tu nebudeme sami. Nyní je na řadě seskupit celou naši početnou bandu do menších čtyř až šestičlenných lanových družstev. Obouváme mačky a vyrážíme. Cesta vede celá po ledovcovém svahu, který se stále více naklání. Cestu v novém sněhu máme prošlapanou od předešlých skupin, které se již vracejí - bohužel s nepořízenou. "Dnes je to impossible", tvrdí nám šéf americké skupiny. "Nad sedlem je půl metru nového sněhu". O tom, že trochu přeháněl, máme možnost se asi po hodině stoupání přesvědčit sami. Těsně na hranici viditelnosti před námi postupuje nahoru další tříčlenná skupina. To je dobré znamení. V sedle se ani nezastavujeme a stáčíme se vlevo na široký firnový hřeben (svah). Bohužel není nic vidět, je mlha. Jinak by odtud byl vidět nejen Matterhorn, ale celý hlavní alpský hřeben. Po půlhodině celkem pohodlného stoupání se z mlhy vynoří černý stín skalní vrcholové pyramidy. A za chvíli již rozeznáváme i vrcholový kříž. Pod vrcholem vzniká "dopravní " zácpa. Za první Růžou vystoupilo na vrchol 4027 m vysokého Allalinhornu 26 (!) našinců. Nekonečné focení a filmování, nadšené výkřiky a hurá dolů. Sestup po příkrém ledovém svahu má svá specifika. Mnozí z nás mají mačky poprvé v životě na nohou. Jdeme všichni navázáni na lanech. Co chvíli někdo podklouzne a opatrnost je zde na místě. Pod sedlem nad nejprudším svahem vzniká největší problém. Zde je nutné vysekat pár dobrých stupů a postupovat jednotlivě. V době, kdy se zdálo že již tento úsek všichni šťastně překonáme, sklouzl po svahu malý Adam, strhnul mámu a oba dohromady zbytek lanového družstva. Přišlo to tak nečekaně, že ani zkušený Venca nestačil reagovat a jako poslední se začal sunout po sněhu dolů. Vše by to byla legrace, neboť svah byl vysněžený asi 20 cm nového sněhu a asi po 100 m končil na plochém platu. Ale. Bohužel v cestě se objevila napůl zasněžená trhlina, na které se první dva zastavili, třetí se po nich skutálel do trhliny a čvrtý Venca  trhlinu přelétl a zůstal chvíli nehybně viset na napnutém lanu. Všem nám zatrnulo. "Rychle pomozte!" Bylo nutné napnuté lano uvolnit neboť škrtilo 13 letého Adama, který seděl obkročmo spolu s mámou zamotán do lana na okraji trhliny a táhlo ho to dolů. Asi 8 metrů pod ním visela v trhlině Vencovo manželka Ivana napůl zasypaná sněhem a hlavou dolů nad bezednou dírou. Rychle jsem k ní slanil, zjistil její stav (naštěstí se jí vůbec nic nestalo) a poté  stabilizoval její polohu. Společně se zbytkem družstva, které zůstalo na povrchu, jsem usmívající se Ivanu vytáhnul z trhliny. "Překvapilo mi,  jak jsi byl rychle za mnou dole, ani jsem si nestačila pořádně prohlédnout to modré ledové království", vtipkovala Ivana. Sotva jsme se vzpamatovali z jednoho průšvihu, byl tu druhý. Díky časové ztrátě jsme nestíhali setoupit k horní stanici metra do času posledního odjezdu. Jestli nám ujedou, budeme muset sestoupit přes 2000 m po svých a tmě se ani náhodou nevyhneme. Naštěstí ale zapracovala Růženka a svým osobitým šarmem přesvědčila personál lanovky, který na nás přes půl hodinu musel počkat. V půl šesté jsme se všichni šťastně sešli u autobusu. Po večeři jsme dlouho rozebírali události tohoto nevšedního dne.

Poslední den  jsme měli na programu návštěvu zvětoznámého střediska Zermattu a jeho okolí. Naposled jsme sjeli po krkolomném svahu z vesnice Torbel do údolí Mattertal a z vesnice Tasch jsme se nechali svézt vláčkem do Zermattu.Ulice města jsou zaplněné výletníky z celého města. V kostele byla mše a tak jsme nechtěli rušit. Od kostela jsme si všichni vyfotili majestátní sluncem nasvícený Matterhorn. Rychlovýtahem jsme se nechali vyvést k horskému hotelu Sunega a odtud jsme vystoupili (už ale jen někteří z nás) na Untere Rothorn 3103 m. Počasí se mezitím trochu pokazilo, oblačnost zahalila vrchol Matterhornu a tak bylo po focení slibovaných panoramat. A tak jsme se věnovali na zpáteční cestě do Tasche alespoň horským kytičkám. Večer jsme vyrazily k domovu  a ráno jsme byli doma.